Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvanáctá - Zrcadlo Erisedu

10. 6. 2009

Vánoce se kvapem blížily. V polovině prosince se jednoho rána v Bradavicích probudili a zjistili, že venku leží několik stop sněhu. Jezero úplně zamrzlo a Weasleyova dvojčata si vysloužila trest za to, že očarovala několik sněhových koulí, takže pronásledovaly profesora Quirrella, kudy chodil, a odrážely se od jeho turbanu. Těch několik málo sov, které se prodraly bouřlivým počasím, aby jim doručily poštu, musel Hagrid opatrovat, než se zotavily a mohly se vydat na zpáteční cestu.

Nikdo se už nemohl dočkat, až začnou prázdniny. Zatímco v nebelvírské společenské místnosti i ve Velké síni hučel oheň, na chodbách to ledově táhlo a okny v učebnách lomcoval prudký vítr. Ze všeho nejhorší byly hodiny profesora Snapea dole ve sklepení, kde se jim kouřilo od úst a všichni se drželi co možná nejblíž u svých sálavých kotlíků.

"Je mi jich opravdu líto," prohlásil Draco Malfoy při jedné hodině lektvarů, "všech, kteří přes Vánoce musí zůstat v Bradavicích, poněvadž o ně doma nestojí."

Díval se při těch slovech na Harryho. Crabbe a Goyle se uchechtli. Harry, který právě odvažoval rozdrcenou páteř ropušnice, si jich nevšímal. Od utkání ve famfrpálu byl Malfoy ještě protivnější než dřív. Vadilo mu, že Zmijozel prohrál, a snažil se všecky rozesmát tím, že příště bude místo Harryho hrát chytače nějaká rosnička, poněvadž dokáže stejně roztáhnout hubu. Pak zjistil, že to nikomu nepřipadá směšné, poněvadž všichni Harryho obdivovali, že se na vzpurném koštěti dokázal udržet. A tak Malfoy, rozzlobený a žárlivý, začal Harrymu znovu předhazovat, že nemá opravdovou rodinu.

Harry skutečně do Zobí ulice na Vánoce nejel. Profesorka McGonagallová obešla všechny žáky už před týdnem a pořídila si seznam těch, kteří zůstanou na Vánoce ve škole, a Harry se okamžitě zapsal. Nebylo mu to líto ani trochu; nejspíš ho čekaly ty nejlepší Vánoce, jaké kdy zažil. Ron a jeho bratři tu zůstávali také, poněvadž pan a paní Weasleyovi jeli do Rumunska navštívit Charlieho.

Když po hodině lektvarů vyšli ze sklepení, zjistili, že chodbu před nimi zatarasila veliká jedle. Podle dvou obrovských nohou, které zpod ní vyčuhovaly, a podle hlasitého funění pochopili, že za ní je Hagrid.

"Ahoj, Hagride, chceš, abychom ti nějak pomohli?" zeptal se Ron a prostrčil hlavu mezi větvemi.

"Ne, Rone, todle zvládnu sám, děkuju."

"Uhnuli byste laskavě z cesty?" protáhl za nimi Malfoy studeným hlasem. "Zkoušíš si přivydělat, Weasleyi? Nejspíš by ses taky rád stal hajným, až jednou v Bradavicích skončíš, vid' - ta Hagridova bouda ti musí připadat jako palác proti tomu, nač jste u vás doma zvyklí."

Ron se na Malfoye vrhl právě ve chvíli, kdy po schodech vyšel nahoru Snape.

"WEASLEYI!" Ron pustil náprsenku Malfoyova hábitu.

"Za to může Malfoy, pane profesore," a Hagrid zpoza stromu vystrčil svůj veliký zarostlý obličej. "Urážel jeho rodinu."

"To je sice možné, ale prát se je v Bradavicích proti školnímu řádu, Hagride," řekl Snape medovým hlasem. "Nebelvír přichází o pět bodů, Weasleyi, a buďte rád, že to není víc. A ted' už jděte po svých, všichni, jak tu jste."

Malfoy, Crabbe a Goyle se protlačili kolem stromu, natrousili všude spoustu jehličí a spokojeně se šklebili.

"S ním si to vyřídím," řekl Ron a při pohledu na Malfoyova záda zaskřípal zuby, "jednoho krásného dne si to s ním vyřídím -

"Nenávidím je oba," řekl Harry. "Malfoye i Snapea." "No tak, nechte toho, už jsou skoro Vánoce," řekl Hagrid. "Víte co, pod'te se se mnou podívat do Velký síně, vypadá to tam náramně."

Všichni tři tedy zamířili za Hagridem a jeho jedlí do Velké síně, kde profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot měli plné ruce práce s vánoční výzdobou.

"Á, Hagride, poslední strom - dejte ho tamhle dozadu, prosím."

Velká síň skýtala úžasnou podívanou. Všude po stěnách visely girlandy cesmíny a jmelí a po místnosti se tyčilo hned dvanáct vánočních stromů; na některých se třpytily maličké rampouchy a na dalších zářily stovky svící.

"Kolik dnů vám zbejvá do prázdnin?" zeptal se Hagrid.

"Už jenom jeden," odpověděla Hermiona. "A to mi připomíná - Harry, Rone, do oběda máme ještě půl hodiny času, měli bychom jít do knihovny."

"Ano, to máš pravdu," připustil Ron a odtrhl oči od profesora Kratiknota, kterému z hůlky vykvétaly zlaté bublinky a on je věšel na větve stromu, který Hagrid právě přinesl.

"Do knihovny?" zeptal se Hagrid, když spolu s nimi vyšel z Velké síně. "Den před prázdninama? Nepřeháníte to kapku?"

"Ale my nepracujeme," vysvětlil mu Harry s úsměvem. "Od té doby, co ses zmínil o Nicolasovi Flamelovi, se snažíme zjistit, kdo to je."

"Cože děláte?" Hagrid vypadal ohromeně. "Poslechněte - říkal jsem vám přeci, ať to pustíte z hlavy. Do toho, co ten pes hlídá, vám vůbec nic neni."

"Chceme prostě jen vědět, kdo je Nicolas Flamel, to je všecko," prohlásila Hermiona.

"Pokud nám to radši neřekneš sám a neušetříš nám práci," dodal Harry. "Prošli jsme už celé stovky knih a nemůžeme ho nikde najít - stačí, když nám naznačíš aspoň něco - vím, že jsem jeho jméno už někde četl."

"Já vám nic nepovím," odmítl Hagrid rázně.

"V tom případě si to musíme zjistit sami," řekl Ron, opustili nabručeného Hagrida a spěchali do knihovny. Skutečně hledali v nejrůznějších knihách Flamelovo jméno od chvíle, kdy Hagridovi uklouzlo; jak jinak by mohli zjistit, co se vlastně pokouší Snape ukrást? Potíž byla v tom, že vůbec nevěděli, odkud začít, poněvadž neměli tušení, čím si Flamel vlastně zasloužil, aby se o něm v nějaké knize psalo. Nebyl ve Velkých kouzelnících dvacátého století ani ve Význačných kouzelnících a čarodějkách naší doby; chyběli v Zásadních objevech magie v současné době, i ve Studii o současném vývoji kouzelnického umění. Především ale zápolili se samotným rozsahem knihovny: měla desetitisíce svazků, tisíce regálů a stovky úzkých řad.

Hermiona vytáhla seznam témat a titulů, které se rozhodla prohledat, zatímco Ron prostě zamířil k jedné řadě a začal knihy namátkou vytahovat z regálů. Harry chvíli jen přecházel po knihovně, až došel k oddělení s omezeným přístupem. Už nějaký čas uvažoval o tom, jestli Flamel není právě tam. K tomu, abyste mohli nahlédnout do některé ze zakázaných knih, jste ovšem museli mít zvláštní povolení podepsané některým z učitelů, a on věděl, že ho nikdy nedostane. Knihy v oddělení s omezeným přístupem obsahovaly mocnou černou magii, která se v Bradavicích nikdy nevyučovala, a směli je číst jen starší studenti, kteří se zabývali obranou proti černé magii pro pokročilé.

"Co hledáš, chlapče?" "Nic," odpověděl Harry.

Knihovnice, madame Pinceová, výhrůžně zamávala péřovou prachovkou.

"Tak radši zmiz. Slyšel jsi - koukej zmizet!"

Harry zalitoval, že si nestačil rychleji vymyslet nějakou výmluvu, a vyšel ven. S Ronem a s Hermionou se už dřív dohodli, že se madame Pinceové raději nebudou ptát, kde by Flamela našli. Byli si jistí, že by jim to mohla říct, nemohli však riskovat, že by se Snapeovi doneslo, oč jim vlastně jde.

 

Harry čekal venku na chodbě, aby se dozvěděl, jestli ti dva něco nezjistili, nedělal si však přehnané naděje. Ostatně hledali už čtrnáct dní, jelikož však na to měli jen krátké přestávky mezi vyučováním, nemohli se divit, že nic nenašli. Potřebovali by totiž hledat v klidu a důkladně, aniž by jim madame Pinceová pořád stála za zády.

Pět minut nato se k němu připojili i Ron a Hermiona, jen zavrtěli hlavami a všichni společně šli na oběd.

"Budete hledat dál, i když budu pryč, že ano?" řekla Hermiona. "A pošlete mi sovu, kdybyste něco zjistili."

"A ty se můžeš zeptat doma rodičů, jestli nevědí, kdo to je Flamel," navrhl Ron. "Těch se snad můžeš klidně zeptat, ne?"

"Úplně klidně, poněvadž oba dva jsou zubaři," řekla Hermiona.

Jakmile začaly prázdniny, Ron i Harry zažívali tak příjemné časy, že na Flamela nestačili ani pomyslet. Ložnici měli sami pro sebe a společenská místnost byla mnohem prázdnější než obvykle, takže si mohli zabrat ta nejlepší křesla u krbu. Vysedávali tam dlouhé hodiny a jedli všecko, co se dalo nabodnout na opékací vidlici - chleba, koláčky, ibiškové pokroutky - a vymýšleli si způsoby, jak dostat Malfoye ze školy; užili spoustu legrace, když se o nich bavili, i když věděli, že jim k ničemu nebudou.

Ron také začal Harryho učit kouzelnické šachy. Byly úplně stejné jako ty mudlovské až na to, že figury byly živé, takže to

opravdu bylo jako vést jednotky v bitvě. Ronova souprava byla velice stará a otlučená. Stejně jako všecko ostatní, co měl,

patřila kdysi někomu jinému z rodiny - v tomto případě jeho dědečkovi. Staré figury ovšem nepředstavovaly žádnou

nevýhodu; Ron je znal tak dobře, že je vždycky bez. obtíží přiměl, aby udělaly právě to, co si přál.

Harry hrál s figurami, které mu půjčil Seamus Finnigan, a ty mu nevěřily ani trochu. Nebyl dosud nijak dobrý šachista a figury na něj neustále pokřikovaly a radily mu, což ho ještě víc mátlo: "Tam mě neposílej, copak nevidíš jeho koně? Pošli tam jeho, toho můžeme ztratit."

Když se Harry na Štědrý večer uložil k spánku, těšil se na dobré jídlo a na zábavu, které přinese zítřek, s žádnými dárky ale nepočítal. Když se však příštího dne časně probudil, ze všeho nejdřív uviděl v nohách své postele malou hromádku balíčků.

"Šťastné Vánoce," řekl Ron rozespale, když se Harry vyškrábal z postele a oblékl si župan.

"Tobě taky," řekl Harry. "Vidíš to taky, Rone? Dostal jsem nějaké dárky!"

"A co jsi čekal, tuřín?" řekl Ron a otočil se ke své vlastní hromádce, která byla o dost větší.

Harry zvedl balíček, který ležel nahoře. Byl zabalený do tlustého hnědého papíru, na kterém škrabopisem stálo Harrymu k

Vánocům od Hagrida. Uvnitř byla neumělá dřevěná flétna, kterou Hagrid zřejmě sám vyřezal. Harry na ni zapískal - znělo to trochu, jako když houká sova.

V dalším, velice malém balíčku našel lístek: Dostali jsme tvůj dopis a posíláme ti dárek k Vánocům. Strýc Vernon a teta Petunie. K lístku byla lepicí páskou připevněná mince: padesát pencí.

"To je od nich hezké," řekl Harry. Ron si minci zaujatě prohlížel.

"Ta je ale divná!" řekl. "Jaký má tvar! To jsou peníze?"

"Můžeš si ji vzít," řekl Harry a musel se smát, když viděl, jak to Rona potěšilo. "Takže Hagrid a moje teta a strýc - ale od

koho jsou ty ostatní?"

"Myslím, že vím, od koho je tenhle," řekl Ron; maličko se začervenal a ukazoval na velice objemný balík. "Od naší mamky.

Napsal jsem jí, že od nikoho nečekáš žádné dárky a - ne, to ne," zasténal, "upletla ti weasleyovský svetr."

Harry balíček roztrhl a našel v něm silný, ručně pletený svetr ze smaragdově zelené vlny a velkou krabici domácího fondánového cukroví.

"Každý rok nám všem uplete svetr," vysvětloval Ron a vybaloval svůj vlastní, "a já vždycky dostanu hnědý" "To je od ní opravdu milé," řekl-Harry a ochutnal fondán, který byl velice dobrý.

V dalším balíčku bylo také cukroví - veliká krabice čokoládových žabek od Hermiony.

Zbýval už jenom jeden balíček. Harry ho zvedla potěžkal. Byl lehký jako pírko, a on ho rozbalil.

Z balíčku vyklouzla jakási pohyblivá, stříbřitě šedá látka, sjela na podlahu a tam se složila v třpytivých záhybech. Ron zalapal po dechu.

"Tak o tomhle jsem už slyšel," řekl tlumeně a upustil krabici Lentilek tisíckrát jinak, kterou dostal od Hermiony. "Jestli je to, co si myslím, pak je to opravdu vzácné - a taky doopravdy cenné."

"A co to je?"

Harry zvedl z podlahy lesklou, stříbřitou látku. Už na dotek byla zvláštní - jako kdyby ji utkali z vody. "Je to neviditelný plášť," řekl Ron, a v jeho tváři se strach mísil s úctou. "Jsem si tím jist - vyzkoušej si ho." Harry si přehodil plášť přes ramena a Ron vykřikl. "Je to neviditelný- plášť! Podívej se dolů!"

Harry se podíval na svoje nohy, ale nebyly tam. Spěšně se vrhl k zrcadlu. Samozřejmě v něm spatřil sám sebe, ovšem jen hlavu, která jako by visela ve vzduchu, tělo však nebylo vidět. Přetáhl si plášť i přes hlavu a jeho obraz zmizel úplně.

"Je tam nějaký lístek!" řekl Ron náhle. "Vypadl z něj nějaký lístek!"

Harry si plášť svlékl a rychle uchopil dopis. Úzkým písmem plným kliček, které ještě nikdy neviděl, tam stálo:

Tvůj otec si ho u mě uložil, než zemřel.
Je načase, abys ho dostal zpátky.
Užívej ho dobře
Přeji ti veselé Vánoce.

Podpis chyběl. Harry upřeně hleděl na lístek, zatímco Ron obdivoval plášt.

"Za takový bych dal úplně všecko," prohlásil. "Všecko na světě. Ale co je s tebou?"

"Nic," odtušil Harry. Měl velice podivný pocit. Kdo mu ten plášt poslal? A opravdu kdysi patřil jeho otci?

Ještě než si stačil pomyslet nebo říci cokoli jiného, dveře ložnice se rozlétly a dovnitř vtrhli Fred a George Weasleyovi. Harry

plášt spěšně schoval, aby ho neviděli. V tuto chvíli se o něj nehodlal s nikým dělit.

"Veselé Vánoce!"

"Jé, podívej se - Harry má taky weasleyovský svetr!" Fred i George na sobě měli modré svetry: na jednom bylo velké žluté F,

na druhém G.

"Ovšem ten Harryho je lepší než naše," prohlásil Fred a zvedl Harryho svetr. "Mamka se zřejmě víc snaží, když je to pro

 někoho, kdo není z rodiny."

"Jaktože nemáš na sobě ten svůj, Rone?" zeptal se pohoršeně George. "No tak, natáhni si ho, víš, jak jsou hezké a teplé."

"Když já hnědou barvu nesnáším," postěžoval si Ron rozpačitě a přetáhl si svetr přes hlavu.

"Ty na něm ale nemáš písmeno," všiml si George. "Nejspíš si myslí, že nezapomínáš, jak se jmenuješ. Jenže my taky nejsme

na hlavu - víme, že se jmenujeme Gred a Forge."
"Co je to tady za kravál?"

Do dveří strčil hlavu Percy Weasley a tvářil se pohoršeně. S vybalováním dárků byl zřejmě někde v polovině, poněvadž také

držel přes ruku tlustý svetr, a Fred mu ho ted' vytrhl.

"P jako prefekt! No tak, Percy, vezmi si ho taky, my už je všichni máme na sobě, dokonce i Harry jeden dostal."

"Já - ne-chci -" zahuhňal ještě Percy, jak mu dvojčata násilím natáhla svetr přes hlavu, až mu brýle zůstaly viset nakřivo.

"A dneska taky nebudeš sedět s ostatními prefekty," řekl George. "Vánoce patří rodině."

Vyvedli vzpouzejícího se Percyho z ložnice, s pažemi připoutanými k bokům jeho vlastním svetrem. Takovou vánoční hostinu Harry za celý život ještě nezažil. Stovka vykrmených pečených krocanů, hory pečených a vařených brambor, veliké talíře mastných bramborových lupínků, mísy hrášku na másle, stříbrné omáčníky s hustou, silnou šťávou a s klikvovou omáčkou - a všude po stole hromady kouzelnických žabek, vzdálené jen několik stop od sebe. Ty úžasné třaskavé žabky se vůbec nedaly srovnávat s ubohými mudlovskými žabičkami, jaké Dursleyovi obvykle kupovali spolu s malými plastovými hračkami a kloboučky z tenkého papíru. Harry s Fredem za jednu kouzelnickou žabku zatahali a ta ne že by práskla, nýbrž bouchla, jako když vystřelí z děla, a všechny je zahalila oblakem modrého kouře, zatímco zevnitř ještě vyletěl kontradmirálský klobouk a několik živých bílých myšek. Nahoře u čestného stolu si Brumbál místo své špičaté kouzelnické čapky nasadil na hlavu květovaný čepec a vesele se smál vtipu, který mu profesor Kratiknot právě přečetl.

Po krocanech přišly hořící vánoční pudinky. Percy si málem zlomil zub na stříbrném srpci, zapečeném v jeho dílu. Harry sledoval, jak Hagrid víc a víc brunátní v obličeji, jak si objednával další a další víno, až nakonec políbil na tvář profesorku MeGonagallovou, která se k Harryho úžasu zachichotala a zarděla se; cylindr měla nakřivo.

Když Harry konečně vstal od stolu, odnášel si celou hromadu věcí z kouzelnických žabek; byla mezi nimi krabička nepraskavých, zářivých balonků, souprava Vypěstujte si vlastní bradavice a jeho vlastní nové kouzelnické šachy. Bílé myšky zmizely a Harry měl neblahý pocit, že nejspíš skončí jako vánoční oběd paní Norrisové.

Harry a všichni Weasleyovi strávili nádherné odpoledne zuřivou koulovačkou venku před školou. Prostydlí, promáčení a vyčerpaní se pak znovu vratili k ohni v nebelvírské společenské místnosti, a Harry zasvětil svoje nové šachy tím, že s Ronem prohrál na celé čáře. Měl tušení, že by neprohrál tak zoufale, kdyby se mu Percy nesnažil tolik pomáhat.

Po svačině, ke které měli chlebíčky s krocanem, teplé chlebové placičky s máslem, piškot se smetanou a vánočku, byli všichni příliš najedení a ospalí, než aby se před spaním ještě do něčeho pouštěli; prostě jen seděli a dívali se, jak Percy honí Freda a George po celé nebelvírské věži, poněvadž mu sebrali jeho prefektský odznak.

Byly to nejlepší Vánoce, jaké Harry kdy zažil; přesto však mu po celý den něco pořád nešlo z hlavy, i když to nedokázal pojmenovat. Teprve když se uložil do postele, mohl o tom nerušeně uvažovat: neviditelný plášť, a kdo mu ho vlastně poslal.

Ron měl plné břicho krocana a vánočky a žádná záhada ho netrápila, takže usnul, jakmile u své postele s nebesy zatáhl

závěsy. Harry se naklonil přes okraj lůžka a vytáhl zpod něj plášt.

Patřil jeho otci... tenhleten plášť patřil jeho otci. Nechal si látku probíhat mezi rukama, hladší než hedvábí a lehkou jako vzduch. Užívej ho dobře, stálo na lístku.

Musel plášt vyzkoušet, ted' hned. Vyklouzl z postele a zahalil se do něj, a když se podíval na své vlastní nohy, viděl jen měsíční světlo a stíny. Byl to prapodivný pocit.

Užívej ho dobře.

Naráz byl Harry naprosto vzhůru. Ted', když měl na sobě plášť, měl volný přístup do celých Bradavic. Jak tam stál ve tmě a v tichu, pochoval stále větší vzrušení. V plášti se mohl vydat kamkoliv, všude, kam ho napadne, a Filch se o tom nikdy nedozví.

Ron ze spaní něco zamručel. Že by ho vzbudil? Něco však Harryho zadrželo - byl to plášť jeho otce měl pocit, že tentokrát - právě že to bylo poprvé si ho chce vyzkoušet sám.

Vykradl se z ložnice, po schodech dolů a přes společenskou místnost, a prolezl otvorem v podobizně. "Kdo je to?" zabublala Buclatá dáma. Harry neodpověděl a spěšně zamířil chodbou pryč.

Kam by vlastně měl jít? S bušícím srdcem zůstal stát a uvažoval, a pak na to přišel. Oddělení s omezeným přístupem v knihovně.

Může číst, jak dlouho bude chtít, jak dlouho bude potřeba, aby zjistil, kdo je Flamel. Zamířil tam a neviditelný plášť si těsně přitáhl k tělu.

V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si lampu, aby mezi řadami knih viděl na cestu. Lampa jako by se sama vznášela ve vzduchu, a i když Harry cítil ruku, v které ji držel, běhal mu při tom pohledu mráz po zádech.

Oddělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy odděloval od ostatní knihovny, zdvihl lampu a začal číst jejich názvy.

Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměly, a na jedné z nich byla tmavá skvrna, která hrůzně připomínala krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Možná za to mohla jen jeho fantazie, možná ne, zdálo se mu však, že z knih vychází tichý šepot, jako by věděly, že je tu někdo, kdo tady nemá co pohledávat.

Musel odněkud začít. Postavil lampu opatrně na podlahu a hledal na spodní poličce nějakou knihu, která by vypadala zajímavě. Jeho pozornost upoutal veliký černostříbrný svazek. Jen s námahou ho vytáhl, poněvadž byl velice těžký, položil si ho na kolena a nechal knihu, aby se sama otevřela.

V tu chvíli ticho protrhlo pronikavé zaječení, při kterém Harrymu stydla krev v žilách - ta kniha křičela! Spěšně ji zaklapl, ale jekot pokračoval, jediný vysoký, nepřetržitý tón, drásající uši. Nejistě ucouvl a převrhl přitom lampu, která okamžitě zhasla. Ke svému zděšení zaslechl z chodby venku kroky - vecpal tedy ječící knihu zpátky do regálu a dal se na útěk. Minul Filche málem ve dveřích; jeho bledé, rozčilené oči hleděly přímo skrz Harryho a ten proklouzl pod jeho napřaženou paží a hnal se chodbou pryč. Ječení knihy mu ještě pořád znělo v uších. Pak naráz zůstal stát před vysokým brněním. Natolik se soustředil na to, aby se dostal co nejdál od knihovny, že si vůbec nevšímal, kudy běží. Možná za to mohla tma, Harry však vůbec netušil, kde je. U kuchyní sice jedno brnění stálo, to věděl; ted' však musel být o dobrých pět poschodí výš.

"Říkal jste, ať přijdu rovnou za vámi, pane profesore, kdyby se tu někdo v noci toulal, a někdo opravdu byl v knihovně - v oddělení s omezeným přístupem."

Harry cítil, jak se mu krev vytrácí z tváří. Ať už byl kdekoliv, Filch musel znát nějakou zkratku, neboť jeho tlumený, podlézavý hlas bylo slyšet blíž a blíž, a k Harryho zděšení mu neodpověděl nikdo jiný než Snape.

"V oddělení s omezeným přístupem? Hm, však je chytíme, nemohou být daleko."

Harry tam stál jako přibitý, a Snape s Filchem obešli roh před ním. Samozřejmě ho nemohli vidět, chodba však byla úzká, a kdyby přišli blíž, vrazili by přímo do něj - a proti tomu by ho plášť neochránil.

Couval pryč tak tiše, jak jen dokázal. Po jeho levici byly pootevřené dveře. To byla jeho jediná naděje. Zadržel dech a soukal se do místnosti, tak aby přitom vůbec nepohnul dveřmi, a kámen mu spadl ze srdce, když se octl uvnitř, aniž ti dva něco postřehli. Prošli blízko něj a Harry se opřel o stěnu, zhluboka dýchal a poslouchal, jak se jejich kroky vzdalují. Unikl jenom o vlas, opravdu jenom o vlásek. Trvalo několik vteřin, než se vůbec podíval na místnost, ve které se schoval.

Vypadala jako nepoužívaná školní učebna. Podél stěn vystupovaly temné obrysy stolků a židlí, vyrovnaných na hromady, a tamhle ležel převrácený odpadkový koš - přímo proti němu se však opíralo o zed' něco, co nevypadalo, že sem patří; cosi, co vyhlíželo, jako by to sem někdo uložil proto, aby to jinde nepřekáželo.

Bylo to skvostné zrcadlo, vysoké až do stropu, ve zdobném zlatém rámu; stálo na dvou nohách s velkými drápy. Nahoře byl do oblouku vyrytý nápis: Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.

Filche ani Snapea už neslyšel a zmatený strach ho postupně opouštěl; přistoupil blíž a chtěl se na sebe podívat, i když věděl, že nic neuvidí. Postavil se před zrcadlo

- a musel si oběma rukama zacpat ústa, aby přestal křičet. Prudce se otočil. Srdce mu bušilo ještě zběsileji než předtím, když začala křičet ta kniha poněvadž v zrcadle spatřil nejen sebe, ale ještě celý houf lidí, kteří stáli za ním.

Místnost však byla prázdná. Dýchal jako o závod a pomalu se otočil zpátky k zrcadlu.

Uviděl v něm sám sebe, bledého a vylekaného, a za svými zády aspoň deset dalších lidí. Ohlédl se přes rameno, ale nikdo tam nebyl, stejně jako předtím. Nebo byli všichni také neviditelní? Byl snad v místnosti plné neviditelných lidí a zrcadlo mělo tu schopnost, že ukazovalo jejich obraz, ať byli neviditelní nebo ne?

Znovu se do něj podíval. Jakási žena, která v zrcadle stála hned za ním, se na něj usmívala a mávala mu. Vztáhl k ní ruku a nahmátl za sebou jen vzduch. Kdyby tam opravdu byla, musel by se jí dotknout, tak blízko sebe je zrcadlo zobrazovalo, cítil však jenom vzduch - ona i všichni ostatní existovali jen v zrcadle.

Byla to velice hezká žena. Měla temně rudé vlasy a její oči - má oči úplně stejné jako já, uvědomil si Harry a přistoupil o kousek blíž. Jasně zelené a úplně stejně tvarované - pak si ale povšiml, že ta žena pláče; usmívala se, a zároveň plakala. Vysoký, hubený černovlasý muž, který stál vedle ní, ji objal kolem pasu. Na očích měl brýle a vlasy měl nesmírně rozcuchané; vzadu se mu ježily úplně stejně jako jemu.

Harry ted' stál tak blízko zrcadla, že se málem dotýkal nosem svého vlastního odrazu.

"Mami?" oslovil je šeptem. "Tati?"

Jenom se na něj dívali a usmívali se. Harry si postupně prohlédl i obličeje všech ostatních v zrcadle a uviděl další zelené oči, stejné jako měl on sám, další nosy jako jeho vlastní, a dokonce i drobného staříka, který jako by měl stejně vyčnělá kolena jako on - toho večera Harry poprvé v životě spatřil svou rodinu.

Všichni Potterovi se usmívali a mávali na něj, a on na ně hleděl dychtivým pohledem, s rukama přitisknutýma na sklo zrcadla, jako by doufal, že se propadne na opačnou stranu a bude se jich moci dotknout. Cítil v sobě něco nevýslovně palčivého, napůl radost a napůl hluboký smutek.

Neměl tušení, jak dlouho tam stál. Postavy v zrcadle nezmizely a Harry se na ně nepřestával dívat, až ho probral jakýsi vzdálený zvuk. Nemohl tu zůstat, musel najít cestu zpátky do postele. Odtrhl oči od tváře své matky, zašeptal "Já zase přijdu," a spěšně vyběhl z místnosti.

"Taky jsi mě mohl vzbudit," vytkl mu Ron rozladěně.

"Můžeš se mnou jít dnes večer. Půjdu tam zas, chci ti to zrcadlo ukázat."

"Tvou maminku a tatínka bych viděl rád," řekl Ron dychtivě.

"A já bych zase chtěl vidět celou vaši rodinu, všechny Weasleyovy; aspoň mi ukážeš své další bratry, i ty ostatní."

"Ty můžeš vidět, kdy budeš chtít," namítl Ron. "Stačí, když v létě přijedeš k nám. Možná ale, že to zrcadlo ukazuje jen ty, kdo už jsou po smrti. Škoda jen, že jsi neobjevil Flamela. Vezmi si trochu šunky nebo něco, jaktože vůbec nic nejíš?"

Harry nedokázal spolknout jediné sousto. Včera večer spatřil své rodiče, a dnes je uvidí zas. Na Flamela málem zapomněl; ted' už mu to nepřipadalo důležité. Co záleželo na tom, co ten tříhlavý pes hlídá? A co vlastně sešlo na tom, jestli to Snape ukradne nebo ne?

"Jsi v pořádku?" zeptal se Ron. "Vypadáš nějak divně."

Největší strach měl Harry z toho, že místnost se zrcadlem už nenajde. Tentokrát přikryl pláštěm i Rona, takže postupovali mnohem pomaleji. Snažili se jít stejnou cestou, kterou šel Harry včera z knihovny, a skoro hodinu jen bloudili po temných chodbách.

"Já snad zmrznu," prohlásil nakonec Ron. "Nechme to plavat a pojďme zpátky."

"Ne.~" zaprskal Harry. "Vím, že to tu někde je." Minuli vyčouhlého ducha jakési čarodějky, který se neslyšně pohyboval opačným směrem, nikoho jiného však nepotkali. Právě ve chvíli, kdy Ron začal naříkat, že už samou zimou necítí nohy, Harry konečně uviděl to brnění.

"Tady je to - tadyhle - jasně!"

Opřeli se do dveří a spěšně je otevřeli. Harry si shodil plášt z ramen a rozběhl se k zrcadlu.

Opravdu tam byli! Jeho matka i otec se šťastně usmáli, když ho uviděli.

"Vidíš je?" zašeptal Harry. "Já tam nevidím vůbec nic."

"Podívej se! Podívej se na všecky... je jich spousta..." "Vidím jenom tebe."

"Podívej se pořádně; pojď sem, postav se, kde ted' stojím já."

Harry odstoupil stranou, ale ted', když před zrcadlem stál Ron, neviděl už nikoho ze své rodiny, jen Rona v pyžamu s esovitým vzorem.

Zato Ron ted' stál, jako by zkameněl, a upíral pohled na svůj obraz v zrcadle.

"Podívej se na mě," vyzval Harryho.

"Vidíš celou vaši rodinu, jak stojí kolem tebe?" "Ne - jsem sám - ale vypadám jinak - jsem starší a jsem tu jako důležitý žák!"

"Cože?" "Ano, jsem - mám stejný odznak, jaký nosil Bill a držím školní pohár a famfrpálový pohár - jsem i kapitán famfrpálového družstva!"

Ron odtrhl oči od té úžasné podívané a rozrušeně se podíval na Harryho.

"Myslíš, že to zrcadlo ukazuje budoucnost?"

"Jak by mohlo? Všichni z mé rodiny jsou mrtví - počkej, já se ještě jednou podívám -"

"Měl jsi ho včera pro sebe celý večer, nech mě ještě chvilku."

"Vždyť jenom držíš famfrpálový pohár, co je na tom tak zajímavého? Já chci vidět své rodiče."

"Nestrkej do mě -"

Nenadálý zvuk venku na chodbě jejich spor ukončil. Vůbec si neuvědomovali, jak hlasitě oba mluví. "Honem!"

Ron přes oba dva ještě stačil přehodit plášť, když se ve dveřích objevily svítící oči paní Norrisové. Ron a Harry se ani nepohnuli a oba si kladli stejnou otázku: Působí plášť i na kočky? Zdálo se jim, že to trvá celou věčnost, pak se však paní Norrisová otočila a vyšla ven.

"To je nebezpečné, mohla jít pro Filche. Vsadím se, že nás slyšela. Pojď pryč!"

A Ron odtáhl Harryho z místnosti se zrcadlem. Do rána sníh ještě nestačil roztát.

"Nechceš si zahrát šachy, Harry?" navrhl Ron. "Ne."

"A co kdybychom zašli na návštěvu k Hagridovi?" "Ne... jdi tam sám..."

"Já vím, nač myslíš, Harry, na to zrcadlo. Dnes večer už tam nechoď."

"Proč ne?"

"Já nevím. Prostě mám takový nepříjemný pocit, a tak či tak, už několikrát jsi sotva vyvázl. Filch, Snape a paní Norrisová tu pořád brousí. Co je ti platné, že tě nevidí? Co jestli do tebe vrazí? Co když něco převrhneš?"

"Mluvíš jako Hermiona."
"Myslím to vážně, Harry, nechoď tam."

Harry však nebyl s to myslet na nic jiného, než jak se zase dostat před zrcadlo, a Ron ho od toho nedokázal odradit.

Třetího večera našel místnost se zrcadlem rychleji než v předchozích dnech. Pospíchal, jak jen mohl, a uvědomoval si, že dělá větší hluk, než bylo rozumné, nikoho však cestou nepotkal.

Pak už se na něj znovu usmívali matka i otec, a jeden z jeho prarodičů šťastně přikyvoval. Harry si přidřepl a pak se před

zrcadlem usadil na podlahu. Nic mu nemohlo zabránit, aby tu se svou rodinou strávil celou noc: nic na světě.

Jedině -
"Takže jsi tu zase, Harry?"

Vyvolalo to v něm pocit, jako by měl v břiše kus ledu. Ohlédl se. Na jednom ze stolků u zdi neseděl nikdo jiný než Albus Brumbál. Harry předtím musel projít přímo kolem něj, natolik však dychtil dostat se k zrcadlu, že si ho vůbec nevšiml.

"Já - já jsem vás neviděl, pane profesore."

"To je zvláštní, jak někdo může být krátkozraký, jakmile je neviditelný," řekl Brumbál a Harrymu se ulevilo, když zjistil, že se profesor usmívá.

"Takže," řekl Brumbál, sklouzl ze stolku a posadil se na podlahu vedle Harryho. "Tak jako stovky jiných před tebou jsi objevil blaho, které přináší Zrcadlo z Erisedu."

"Nevěděl jsem, že se tak jmenuje, pane profesore." "Doufám ale, že už jsi pochopil, co to zrcadlo dělá?" "Jak bych to řekl - vidím v něm svou rodinu -"

"A tvůj kamarád Ron v něm uviděl sám sebe jako důležitého žáka, s odznakem."

"Jak to víte...?"

"Já nepotřebuji žádný plášt, abych byl neviditelný," vysvětlil mu Brumbál vlídně. "Takže si už dokážeš domyslet, co nám všem Zrcadlo z Erisedu ukazuje?" Harry zavrtěl hlavou.

"Vysvětlím ti to. Nejšťastnějšímu člověku na zemi by Zrcadlo z Erisedu mohlo sloužit jako docela obyčejné zrcadlo; kdyby se do něj podíval, uviděl by sám sebe právě takového, jaký je. Ted' už chápeš?"

Harry se zamyslel a pak pomalu řekl: "Ukazuje nám to, co chceme, ať je to co je."

"Ano i ne," řekl Brumbál tiše. "Neukazuje nám ani víc ani míň než nejhlubší a nejusilovnější tužby našeho srdce. Ty jsi nikdy nepoznal vlastní rodinu, a tak ji vidíš, jak stojí kolem tebe. Ronald Weasley žije celý život ve stínu svých bratrů, takže vidí sám sebe, jak stojí sám a je ze všech nejlepší. Zrcadlo nám ovšem neposkytuje ani vědomosti ani pravdu. Byli už lidé, kteří před ním promarnili celý život, uchváceni tím, co v něm viděli, nebo zas zešíleli, poněvadž nevěděli, jestli to, co jim zrcadlo ukazuje, je skutečné nebo aspoň možné.

Zítra se Zrcadlo přestěhuje na nové místo, Harry, a žádám tě, abys ho už nehledal. Pokud bys na něj přece ještě někdy narazil, budeš už vědět, jak se věci mají. Nestačí jenom prodlévat v snách a zapomenout žít, to si zapamatuj. A ted', když jsme už domluvili, proč si zas neoblékneš ten svůj úžasný plášť a nejdeš do postele?"

Harry vstal.

"Pane - pane profesore? Mohu se vás na něco zeptat?"

"Právě jsi to udělal," usmál se Brumbál. "Přesto mi můžeš položit ještě jednu otázku."

"Co vidíte vy, když se do toho zrcadla podíváte?" "Já? Vidím sám sebe, jak držím v ruce tlusté vlněné ponožky."

Harry jen vytřeštil oči.

"Ponožek člověk nikdy nemá dost," vysvětlil mu Brumbál. "Zas máme za sebou další Vánoce a já jsem nedostal ani jedny. Všichni mi pořád dávají jen samé knížky."

Teprve když už Harry ležel v posteli, napadlo mu, že Brumbál možná nemluvil tak úplně pravdu. Ovšem, pomyslel si, když shazoval Prašivku ze svého polštáře, ta otázka byla věru osobní.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář