Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola sedmnáctá - Muž se dvěma obličeji

10. 6. 2009

Byl to Quirrell.
"To jste vy!" zalapal po dechu Harry.

Quirrell se usmíval. Nervózní tik mu z obličeje nadobro zmizel.

"Ano, já," přisvědčil klidně. "Říkal jsem si, jestli se tu s vámi setkám, Pottere."

"Ale já myslel - myslel jsem, že Snape -" "Severus?" Quirrell se rozesmál, a nebyl to jeho obvyklý třaslavý diskant, nýbrž chladný, řezavý smích. "Ano, Severus na to vypadá, že? Vždycky mi bylo velice vhod, když obcházel kolem jako přerostlý netopýr. Kdo by při pohledu na něj ještě podezříval uubohého kkoktavého p-profesora Quirrella?"

Harry to ne a ne pochopit. To přece nemohla být pravda, to ne!

"Ale Snape se mě pokusil zabít!"

"Ne, on ne. To já jsem se vás pokusil zabít. Vaše přítelkyně slečna Grangerová mě neúmyslně porazila, když při tom famfrpálovém zápasu spěchala Snapea podpálit. Jinak bych z vás nespustil oči; chybělo jen několik vteřin, a býval bych vás z toho koštěte shodil. Mohlo se mi to povést ještě dřív, nebýt toho, že Snape neustále mumlal protikouzlo, aby vás zachránil." "Snape že se mě snažil zachránit?"

"Samozřejmě,` řekl Quirrell chladně. "Proč myslíte, že si přál soudcovat váš další zápas? Chtěl mít jistotu, že to neudělám znovu. Vlastně je to směšné... vůbec se totiž nemusel namáhat. Nemohl jsem podniknout vůbec nic, když u toho by i Brumbál. Všichni ostatní učitelé si mysleli, že Snapeovi jde o to, aby Nebelvír nevyhrál; jestli už předtím byl neoblíbený, tak

potom ještě víc. A stejně jen mařil čas, když po tom všem vás dnes večer zabije."

Quirrell luskl prsty. Zčistajasna se odněkud objevily provazy a stáhly se Harrymu na rukou i na nohou. "Jste příliš všetečný, než abych vás nechal naživu, Pottere. Už to, jak jste obcházel po škole v předvečer Všech svatých; musel jsem počítat s tím, že jste mě zahlédl, když jsem se šel podívat, kdo vlastně hlídá Kámen."

"Takže toho trolla jste pustil dovnitř vy?" "Samozřejmě. S trolly to opravdu umím - určitě jste viděl, jak jsem si poradil s tím na cestě sem? Bohužel, zatímco všichni ostatní pobíhali po škole a hledali trolla, Snape, který mě už podezříval, šel přímo do třetího poschodí, aby mě zastavil - a nejenže vás můj troll neutloukl k smrti, ale ani ten tříhlavý pes nedokázal Snapeovi opravdu ukousnout nohu.

Ted' v klidu počkejte, Pottere. Musím si prohlédnout tohle zajímavé zrcadlo."

Teprve v tu chvíli si Harry uvědomil, co to za Quirrellem stojí. Bylo to zrcadlo z Erisedu.

"Tohle zrcadlo slouží jako klíč tomu, kdo chce najít Kámen," zamumlal Quirrell a zvědavě poklepal na rám. "Myslel jsem si, že Brumbál tu něco takového nastraží... jenže ted' je v Londýně... a až se vrátí, budu už daleko odtud..."

Harry nedokázal přijít na nic jiného, než nutit Quirrella, aby nepřestával řečnit a nemohl se tak soustředit na zrcadlo.

"Viděl jsem vás a Snapea v lese -" vybreptl.

"Ano," řekl Quirrell netečně a obcházel kolem zrcadla, aby si ho prohlédl zezadu. "To už mi byl na stopě a pokoušel se zjistit, jak daleko jsem se dostal. Podezíral mě celou dobu. Snažil se mě zastrašit - jako kdyby to bylo možné, když na mé straně stál vznešený pan Voldemort!"

Quirrell se vrátil zpoza zrcadla a dychtivě se do něj zadíval.

"Už vidím Kámen... a předávám ho svému pánovi... ale kde je?"

Harry zápasil s provazy, které ho poutaly, ale ty nepovolovaly. Musel zabránit Quirrellovi v tom, aby se plně soustředil na zrcadlo.

"Mně se ale vždycky zdálo, že mě Snape strašně nenávidí."

"Ano, to je pravda," řekl Quirrell, jako by na tom vůbec nesešlo, "přisámbůh, to je pravda. Chodil do Bradavic spolu s vaším otcem, to jste nevěděl? Jeden druhého nemohli vystát. Ovšem nikdy si nepřál vaši smrt."

"Ale před několika dny jsem vás slyšel, jak naříkáte - myslel jsem, že vám Snape vyhrožuje..."

Poprvé za celou dobu přelétla Quirrellovi po tváři zděšená křeč.

"Čas od času," řekl, "pro mě není snadné plnit pokyny mého pána - je to velký černokněžník a já nemám dost sil -`

"Chcete snad říct, že tenkrát v té třídě byl s vámi?" vyjekl Harry.

"Je se mnou všude, ať jdu kamkoliv," řekl Quirrell klidně. "Setkal jsem se s ním, když jsem cestoval kolem světa. Tenkrát jsem byl pošetilý mladíček, plný směšných představ o dobru a zlu. Vznešený pan Voldemort mi ukázal, jak velice se mýlím. Není žádné dobro ani zlo, je pouze moc, a ti, kdo jsou příliš slabí, aby o ni usilovali... Od té doby mu věrně sloužím, i když jsem ho mnohokrát zklamal. Musí ke mně být velice přísný," a Quirrell se znenadání zachvěl. "Neodpouští mi chyby nijak blahovolně; když se mi tenkrát nepodařilo ukrást Kámen u Gringottových, nesl to velice nelibě. A potrestal mě... rozhodl se, že na mě musí dohlížet víc a z větší blízkostí..."

Potom už Harry Quirrella neslyšel. Vzpomínal na svůj výlet na Příčnou ulici - jak mohl být takový hlupák? Právě toho dne přece Quirrella viděl, a u Děravého kotle mu potřásl rukou.

Quirrell tiše zaklel.

"Tomu nerozumím... je snad Kámen uvnitř zrcadla? Mám ho rozbít?"

Harry horečně uvažoval.

Na čem mi v tuto chvíli záleží ze všeho nejvíc, pomyslel si, je najít Kámen dřív; než ho najde Quirrell. Takže když se ted' podívám do zrcadla, uvidím sám sebe, jak jsem ho našel - a dozvím se tak, kde je ukrytý! Ale jak se tam dokážu podívat, aby si Quirrell neuvědomil, co mám v úmyslu?

Pokusil se zacouvat doleva a dostat se před zrcadlo, aniž by to Quirrell postřehl, jenže provazy kolem kotníků měl příliš těsně utažené a Harry klopýtl a upadl. Quirrell si ho nevšímal. Ještě pořád pokračoval ve své samomluvě.

"Co to zrcadlo vůbec dělá? K čemu slouží? Pomoz mi, Pane!"

K Harryho zděšení mu odpověděl jakýsi hlas, a zdálo se, že vychází z Quirrella samotného.

"Využij toho chlapce... toho chlapce..." Quirrell se vrhl k Harrymu.

"Ano - Pottere - pojďte sem."

Jednou jedinkrát tleskl a provazy, které Harryho poutaly, rázem spadly. Harry pomalu vstal.

"Pojďte sem," opakoval Quirrell. "Podívejte se do zrcadla a povězte mi, co vidíte."

Harry vykročil k němu.

"Musím lhát," pomyslel si zoufale. "Musím se podívat a nalhat mu, že vidím něco jiného, to je všecko." Quirrell se pohyboval těsně za jeho zády a Harry ucítil podivný pach, který jako by vycházel z profesorova turbanu. Zavřel oči, postavil se před zrcadlo a znovu je otevřel.

Uviděl v zrcadle sám sebe, nejdřív bledého a vyděšeného. Okamžik nato se na něj však jeho obraz usmál, strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní krvavě rudý kámen. Zamrkal na něj a pak zastrčil Kámen zpátky - a ve chvíli, kdy to udělal, ucítil Harry něco těžkého, co se octlo v jeho vlastní kapse. Jakýmsi neuvěřitelným způsobem se Kámen octl v jeho moci.

"No tak?" naléhal Quirrell netrpělivě. "Co vidíte?" Harry sebral všechnu odvahu.

"Vidím sám sebe, jak si potřásám rukou s Brumbálem," vymýšlel si. "Právě - právě jsem pro Nebelvír vyhrál školní pohár."

Quirrell znovu zaklel.

"Uhněte," vyzval ho. Jak Harry odstoupil stranou, cítil, jak ho Kámen mudrců tlačí do nohy. Má se odvážit a dát se na útěk?

Neušel však ani pět kroků, když se ozval jakýsi vysoký hlas, ačkoliv Quirrell vůbec nepohnul rty.

"Lže ti... On ti lže..."

"Pottere, vraťte se!" rozkřikl se Quirrell. "Povězte mi pravdu! Co jste tam viděl?"

Vysoký hlas se ozval znovu:

"Počkej, já si s ním promluvím... z očí do očí..." "Pane, vždyť nemáte dost síly!"

"Na to jsem silný dost..."

Harrymu připadalo, jako by ho Ďáblovo osidlo přibilo na místo. Nedokázal pohnout jediným svalem. Jako zkamenělý se díval, jak Quirrell zvedá ruce a začíná si rozmotávat turban. Co se to dělo? Turban mu spadl na zem; Quirrellova hlava bez něj vyhlížela podivně malá. Potom se profesor pomalu otočil.

Harry měl pocit, že se nejspíš rozkřičí, nedokázal však vydat ani hlásku. Tam, kde měl být Quirrellův zátylek, uviděl lidský obličej, nejhrůznější, jaký kdy v životě spatřil. Byl křídově bílý, zlobně v něm žhnuly rudé oči a místo nosních dírek měl dvě úzké štěrbiny jako had.

"Harry Pottere..." zašeptal.

Harry se pokusil ustoupit o krok zpátky, ale nohy ho neposlouchaly.

"Vidíš, co se ze mě stalo?" řekl obličej. "Jen pouhý stín a pára... a tvaru se mi dostane jen tehdy, když mohu sdílet něčí tělo... Naštěstí se vždycky najdou takoví, kteří jsou ochotni si mě pustit do svého srdce a mysli... Ted' v posledních týdnech mě posílila krev jednorožce... sám jsi viděl věrného Quirrella, jak ji pro mě v lese pil... a jakmile získám Elixír života, budu schopen si stvořit své vlastní tělo... Nuže... proč mi nedáš ten Kámen, který máš v kapse?"

Takže to věděl. Harrymu se do nohou najednou vrátil cit a klopýtal zpátky.

"Nebuď hlupák," pronesl obličej vztekle. "Líp, když si zachráníš život a přidáš se ke mně... nebo skončíš jako tvoji rodiče... Když umírali, prosili mě o slitování..."

"LHÁŘI!" okamžitě vykřikl Harry.

Quirrell přecházel zády k němu, aby na něj Voldemort neustále viděl. Zlověstný obličej se ted' usmíval. "Velice působivé..." usykával. "Vždycky jsem si vážil statečnosti... Ano, chlapče, tvoji rodiče byli stateční... Nejdřív jsem zabil tvého otce, a vzdoroval mi věru udatně... ale tvoje matka zemřít nemusela... snažila se tě ochránit... A ted' už mi ten Kámen dej, pokud nechceš, aby zemřela nadarmo."

"NIKDY!" Harry vyrazil ke dveřím v plamenech, Voldemort však vřískl "CHYŤ HO!" a v příští vteřině už ucítil, jak mu Quirrellova ruka svírá zápěstí. Vzápětí mu jizvou na čele prošlehla pronikavá bolest; měl pocit, jako by se mu hlava měla rozskočit. Hlasitě zakvílel a bránil se ze všech sil, a k jeho překvapení ho Quirrell pustil. Bolest v hlavě polevila; Harry se prudce otočil, aby zjistil, kam se Quirrell poděl, a uviděl ho, jak se hrbí bolestí a prohlíží si svoje prsty, na kterých mu naskakovaly puchýře.

"Chyť ho! CHYŤ HO!" zavřeštěl Voldemort znovu a Quirrell se na Harryho vrhl, porazil ho na podlahu, padl na něj a oběma rukama mu stiskl hrdlo - jizva ted' Harryho pálila tak, že samou bolestí téměř neviděl, slyšel však, jak Quirrell nepříčetně skučí.

"Pane, když já ho neudržím - mé ruce - mé ruce!"

A Quirrell, i když ještě pořád tiskl Harryho koleny k zemi, pustil jeho hrdlo a zděšeně hleděl na vlastní dlaně - Harry viděl, že je má poraněné do krve, popálené, rudé a lesklé.

"Tak ho zabij, hlupáku, a k čertu s tebou!" vřískl Voldemort.

Quirrell zvedl ruku k smrtícímu kouzlu, Harry však spíš jen podvědomě vyskočil a prudce mu hrábl do obličeje

"AÁÚÚÚÚ!" Quirrell se odkutálel pryč, tvář už také plnou puchýřů, a Harry pochopil, čím to bylo: Quirrell se nemohl dotknout jeho holé kůže, aniž by pocítil strašlivou bolest - pokud chtěl Harry zůstat naživu, musel se ho držet jako klíště a působit mu tolik bolesti, aby profesor nemohl uskutečnit své kouzlo.

Vyskočil proto, uchopil Quirrella za paži a držel se ho tak pevně, jak jen dokázal. Profesor křičel a snažil se Harryho setřást, zatímco bolest v jeho hlavě narůstala víc a víc - ted' už vůbec nic neviděl - slyšel jen Quirrellovy zoufalé výkřiky a Voldemortovo ječení "ZABIJ HO! ZABIJ HO!" a ještě jiné hlasy, nejspíš ve vlastní hlavě, které na něho volaly: "Harry! Harry!"

Cítil, jak se mu Quirrellova paže vysmekla, věděl, že prohrál, a pak už se propadal do tmy, dolů... dolů... dolů...

Něco zlatého se třpytilo hned nad ním. Zlatonka! Pokusil se ji chytit, nedokázal však pohnout rukama. Zamrkal. Vůbec to nebyla Zlatonka, ale něčí brýle. To bylo opravdu podivné.

Zamrkal znovu a z mlhy nad ním se vynořila usmívající se tvář Albuse Brumbála.

"Dobré odpoledne, Harry," řekl Brumbál.

Harry na něj užasle upřel oči. A vtom se rozpomněl: "Pane! Kámen! Byl to Quirrell, a má ten Kámen! Pane, rychle -"

"Uklidni se, chlapče, leccos jsi totiž zaspal," řekl Brumbál. "Quirrell žádný Kámen nemá."

"Ale kdo ho tedy má? Pane, já -"

"Nerozčiluj se, Harry, nebo mě madame Pomfreyová vyžene."

Harry polkl a rozhlédl se kolem sebe. Uvědomil si, že je zřejmě na ošetřovně. Ležel v bíle povlečené posteli a na stolku vedle něj se tyčila hromada, která vypadala jako polovina cukrářství.

"Pozdravy od tvých přátel a obdivovatelů," pronesl se zářivým úsměvem Brumbál. "To, k čemu ve sklepení došlo mezi tebou a profesorem Quirrellem, je naprosté tajemství, takže to pochopitelně ví celá škola. Myslím totiž, že to byli tvoji přátelé pánové Fred a George Weasleyovi, kteří se ti pokusili poslat záchodovou mísu. Bezpochyby si mysleli, že tě to pobaví; madame Pomfreyová se nicméně domnívala, že by to nebylo příliš hygienické, a zabavila ji."

"Jak dlouho už tu jsem?"

"Tři dny. Panu Ronaldovi Weasleymu a slečně Grangerové spadne kámen ze srdce, až se dozvědí, že ses probral, dělali si o tebe veliké starosti."

"Ale ten Kámen, pane -`

"Jak vidím, nedovolíš, abych odvedl řeč na něco jiného. Tak dobrá, co Kámen: Profesoru Quirrellovi se nepodařilo ti ho vzít; dorazil jsem včas, abych tomu zabránil, i když musím uznat, že ty sám sis počínal velice dobře."

"Vy jste tam přišel? Našla vás Hermionina sova?" "Zřejmě jsme se minuli někde ve vzduchu. Jakmile jsem dorazil do Londýna, začalo mi být jasné, že ve skutečnosti bych měl být tam, odkud jsem odletěl. Vrátil jsem se právě včas, abych Quirrella od tebe odtrhl -"

"Takže jste to byl vy!"
"Obával jsem se, že přicházím pozdě."

"Mnoho nechybělo; dlouho už bych Kámen před ním nedokázal bránit -'

"Nešlo o Kámen, chlapče, ale o tebe - to vypětí tě málem zabilo. Na chvíli jsem už měl strach, že jsi opravdu mrtvý. Pokud jde o Kámen, je s ním konec - zničil jsem ho."

"Zničil jste ho?'` zeptal se Harry rozpačitě. "Ale váš přítel - Nicolas Flamel -"

"Takže ty víš i o Nicolasovi?" zeptal se Brumbál; zdálo se, že ho to upřímně potěšilo. "Zjistil jsi opravdu všecko, vid'? Nicolas a já jsme si totiž spolu pohovořili a dohodli jsme se, že to tak bude nejlepší."

"Ale to znamená, že on i jeho žena zemřou, že ano?" "Mají doma dost Elixíru, aby dali všechny své záležitosti do pořádku, a potom - ano, potom zemřou."

Když Brumbál spatřil úžas v Harryho tváři, usmál se. "Někomu tak mladému jako ty to jistě zní neuvěřitelně, ale pro Nicolase a Perenellu je to jako jít spát po velice, velice dlouhém dni. Koneckonců, pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství. Pochop, že Kámen zase nebyl něco tak úžasného. Tolik peněz a život tak dlouhý, jak jen si budeš přát! To jsou dvě věci, kterým by většina lidí dala přednost přede vším ostatním - potíž je v tom, že lidé mají sklon volit právě to, co je pro ně nejhorší."

Harry ležel, neschopen slova. Brumbál si chvilku něco broukal a usmíval se na strop.

"Pane?" ozval se konečně Harry. "Uvažoval jsem... i když je s Kamenem konec, Vol... chci říct Vy-víte-kdo..." "Říkej mu Voldemort, Harry. Vždycky nazývej věci jejich pravým jménem. Pokud by ses ho bál vyslovit, o to větší z nich budeš mít strach."

"Ano, pane. Chci říct, že Voldemort se určitě pokusí vrátit se nějak jinak, že? S ním ještě konec není?" ,.Ne, Harry, s Voldemortem konec není. Ještě pořád je někde tam venku a nejspíš hledá jiné tělo, které by mohl sdílet... a jelikož není doopravdy naživu, nelze ho ani zabít. Nechal Quirrella zemřít; nezná slitování nejen vůči svým nepřátelům, ale i vůči svým přívržencům. Ty, Harry, jsi možná jenom zdržel jeho návrat k moci; postačí však, když se příště najde zas někdo jiný, kdo bude ochoten svést na pohled prohranou bitvu - a pokud ho někdo zdrží znovu a další zase znovu - možná že už moc nikdy zpět nezíská."

Harry se pokusil přikývnout, okamžitě však od toho upustil, poněvadž znovu pocítil bolest v hlavě. Potom řekl: "Pane, jsou ještě další věci, které bych chtěl vědět, pokud mi je můžete říct... věci, o kterých bych se rád dozvěděl pravdu..."

"Pravdu," a Brumbál vzdychl. ,Jenže to je něco krásného a strašného, a proto je nutné s ní zacházet s krajní obezřetností. Přesto ti na tvé otázky odpovím, pokud nebudu mít příliš závažný důvod, abych to neudělal, a v takovém případě tě prosím o prominutí; samozřejmě ti nebudu lhát."

"Tedy... Voldemort řekl, že mou matku zabil jen proto, že se pokoušela mu zabránit, aby zabil mě. Ale proč mě vůbec chtěl zabít?"

Tentokrát Brumbál vzdychl opravdu zhluboka. "Bohužel, hned na tvou první otázku ti nemohu odpovědět. Aspoň ne dnes. Ted' ne. Jednou se to dozvíš... ted' na to ale zapomeň, Harry. Až budeš starší... já vím, že tohle slyšíš nerad... ale dozvíš se to, až na to budeš připraven."

Harry věděl, že nemá smysl se s Brumbálem přít. "Ale proč se mě Quirrell nemohl dotknout?"

"Tvá matka zemřela, aby tě zachránila. Pokud je na světě něco, co Voldemort nedokáže pochopit, je to právě láska. Neuvědomil si, že tak velká láska, jako byla láska tvé matky k tobě, zanechává své vlastní znamení. Není to jizva ani žádná viditelná známka... ale pokud tě někdo tak hluboce miloval, poskytne ti to navždy určitou ochranu, i když ten, kdo tě miloval, už není. Máš to v sobě, ve vlastní kůži... Právě proto se tě Quirrell, plný nenávisti, chamtění a ctižádosti, on, který se dokázal podělit o vlastního ducha s Voldemortem, nemohl dotknout. Byla to pro něj hotová muka, dotknout se člověka chráněného něčím tak ušlechtllým."

Brumbál se ted' soustředil na jakéhosi ptáka venku na okenní římse, takže Harry měl čas osušit si prostěradlem oči. Když se zas zmohl na slovo, zeptal se: "A co ten neviditelný plášt - víte, kdo mi ho poslal?"

"Ano, ovšem - tvůj otec si ho náhodou nechal u mě, a já jsem si myslel, že by se ti mohl zamlouvat," v Brumbálových očích se rozhořely veselé jiskřičky. "Je to užitečná věcička... v dobách, kdy tvůj otec žil tady, ji používal hlavně k tomu, aby se vplížil do kuchyně a ukradl tam něco k snědku."

"A pak je tu ještě něco..." "Ven s tím."

"Quirrel řekl, že Snape -" "Profesor Snape, Harry."

"Ano, ten - Quirrell řekl, že mě nenávidí, poněvadž nenáviděl mého otce. Je to pravda?"

"Totiž, ti dva prostě nesnášeli jeden druhého. Byli asi jako ty a pan Malfoy. A navíc, tvůj otec udělal něco, co mu Snape nikdy nedokázal odpustit."

"A co to bylo?" "Zachránil mu život." "Cože?"

"Ano..." řekl Brumbál zasněně. "Zvláštní, jak lidé někdy uvažují, co říkáš? Profesor Snape se nedokázal smířit s tím, že je tvému otci zavázán... opravdu si myslím, že během letošního roku se tě tak usilovně snažil chránit, poněvadž si říkal, že tím si vyrovná účty s tvým otcem. Pak už by mohl jen v klidu dál nenávidět jeho památku."

Harry se to snažil pochopit, rozbušila se mu však krev ve spáncích, takže od toho raději upustil.

"A pak bych rád věděl ještě jednu věc, pane." "Už jenom jednu?"

"Jak jsem dostal Kámen ze zrcadla?"

"Vidíš, to jsem rád, že ses na to zeptal. To byl jeden z mých nejskvělejších nápadů - a mezi námi, to už něco znamená. Abys

věděl, Kámen mohl získat jenom ten, kdo ho chtěl najít - najít, ale ne ho využít - ti ostatní by místo toho viděli samy sebe, jak

vyrábějí zlato nebo pijí Elixír života. Můj vlastní mozek občas překvapí i mě... A ted' už těch otázek bylo dost. Radím ti, aby

ses pustil do toho cukroví. Ano, ovšem! Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak! V mládí jsem měl tu smůlu, že jsem narazil na

jednu, která chutnala, jako když zvracíš, a od té doby jsem v nich bohužel dost ztratil zálibu - ale když si vezmu jednu

mléčnou karamelu, snad se mi nemůže nic stát, co říkáš?"

Usmál se a strčil si zlatohnědou lentilku do úst. Pak se zakuckal a řekl: "Běda! To byl vosk do uší!" Madame Pomfreyová, která ošetřovnu vedla, byla sice milá, ale velice přísná dáma. "Jenom pět minut," žadonil Harry. "V žádném případě!"

"Ale panu profesoru Brumbálovi jste to povolila..." "Ano, jistě, poněvadž je ředitel, a to je něco úplně jiného. Potřebujete odpočinek."

"Vždy odpočívám, vidíte přece, že ležím v posteli a vůbec. No tak, madame Pomfreyová..."

"Tak dobře," řekla. "Ale jenom pět minut." A pustila dovnitř Rona a Hermionu. "Harry.~"

Zdálo se, že Hermiona by ho nejraději znovu objala, Harry však byl rád, že se ovládla, poněvadž ho dosud velice bolela hlava.

"Ach Harry, my už jsme se báli, že - Brumbál vyhlížel tak ustaraně -"

"Mluví o tom celá škola," řekl Ron. "Co se doopravdy stalo?"

Byl to jeden z těch mimořádných okamžiků, kdy skutečnost je podivnější a vzbuzuje ještě větší rozruch než nejdivočejší pověsti. Harry jim pověděl všecko: o Quirrellovi; o zrcadle; o Kameni a Voldemortovi. Ron a Hermiona byli skvělí posluchači: zajíkali se v patřičných chvílích, a když jim Harry řekl, co se skrývalo pod Quirrellovým turbanem, Hermiona hlasitě vykřikla.

"Takže s Kamenem je konec?" zeptal se Ron nakonec. "A Flamel prostě umře?"

"To jsem řekl také, ale Brumbál je přesvědčen - jak to bylo přesně? - že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství`."

"Vždycky jsem říkal, že mu šplouchá na maják," prohlásil Ron; očividně na něj dost zapůsobilo, jak šílený jeho hrdina je.

"A jak to bylo s vámi?" zeptal se Harry.

"Já jsem se vrátila zpátky bez potíží," řekla Hermiona. "Vzala jsem s sebou i Rona - to chvíli trvalo - a pak už jsme se hnali k sovinci, abychom poslali zprávu Brumbálovi, ale potkali jsme ho ve vstupní síni - už všecko věděl - a jenom řekl ,Harry se pustil za ním, že?` a utíkal do třetího poschodí."

"Myslíš, že chtěl, abys to všecko udělal?" zeptal se Ron. "Když ti poslal plášť tvého otce, a to všecko?" "Tedy," vybuchla Hermiona. "Pokud to chtěl - chci říct - je to strašné - vždyť jsi mohl přijít o život!" "Ne, není to strašné," namítl Harry zamyšleně. "Brumbál je zvláštní člověk. Myslím, že mi svým způsobem chtěl dát šanci. On zřejmě více méně ví o všem, co se tu děje. Domnívám se, že měl dost jasnou představu, co máme v úmyslu, a místo aby nám v tom zabránil, prostě nás naučil dost, aby nám to pomohlo. Nemyslím, že to byla pouhá náhoda, když jsem s jeho pomocí zjistil, jak to zrcadlo funguje. Skoro jako by si říkal, že mám právo se Voldemortovi postavit, pokud to dokážu."

"Ano, Brumbál je třída, to je pravda," pronesl Ron hrdě. "Poslechni, zítra už musíš vstát a přijít na hostinu na konec školního roku. Všecky body jsou už rozdělené a zvítězil samozřejmě Zmijozel - nebyl jsi na posledním zápasu ve famfrpálu, a bez tebe nás Havraspár úplně převálcoval - ale večeře bude stát za to." V tu chvíli vtrhla dovnitř madame Pomfreyová. "Už tu jste málem čtvrt hodiny, a ted' VEN!" řekla rázně.

Po osvěžujícím celonočním spánku se Harry málem cítil už zase v pořádku.

"Chci jít na slavnost," řekl madame Pomfreyové, když mu urovnávala jeho krabice s cukrovím. "To už mohu, že ano?"

"Profesor Brumbál říká, že tam smíte jít," řekla s nakrčeným nosem, jako by si podle jejího názoru profesor Brumbál vůbec neuvědomoval, jak nebezpečné takové hostiny mohou být. "A máte tu další návštěvu."

"Výborně," řekl Harry. "A kdo to je?"

Při jeho otázce už se dovnitř vsoukal Hagrid. Jako vždycky, když byl někde v místnosti, vypadal větší, než se vůbec patřilo. Posadil se vedle Harryho, podíval se na něj a pak se rozplakal.

"To všecko - je - moje - zatracená - chyba!" vzlykal a zakrýval si tvář rukama. "To já řek tomu syčákovi, jak projít kolem Chloupka! Já mu to řek! Bylo to jediný, co eště nevěděl, a já mu to řek! A ty jsi moh bejt po smrti! Všecko skrz jedno dračí vejce! V životě si už nedám ani kapku! Měli by mě vyhodit, abych někde musel žít jako mudla!"

"Hagride!" řekl Harry a zděšeně se díval, jak obrem cloumá zármutek a výčitky svědomí a do vousů mu kanou velké slzy. "Hagride, stejně by se to nějak dozvěděl, poněvadž mluvíme o Voldemortovi; býval by se to dozvěděl, i kdybys mu to neřekl."

"Moh jsi bejt po smrti!" vzlykal Hagrid. "A neříkej to méno!"

"Jmenuje se VOLDEMORT!" zahřměl Harry a Hagrida to tak vyděsilo, že přestal plakat. "Utkal jsem se s ním a používám jeho skutečné jméno. Hlavu vzhůru, Hagride; Kámen jsme zachránili a je s ním konec, Voldemort už ho nemůže použít. Vezmi si čokoládovou žabku, mám jich spoustu..."

Hagrid si otřel nos hřbetem ruky a řekl: "Ted' jsi mi něco připomněl. Mám pro tebe dárek."

"Doufám, že to není chlebíček s kolčavím masem?" zeptal se Harry úzkostně a Hagrid se chabě uchechtl. "To ne. Brumbál mně včera dal na celej den volno, abych to zařídil. Samosebou mě spíš měl vyhodit ale mám pro tebe todle."

Vypadalo to jako pěkná, v kůži vázaná kniha. Harry ji zvědavě otevřel. Byla plná kouzelnických fotografií a z každé stránky se na něj usmívali a mávali mu jeho matka a otec.

"Poslal jsem sovy ke všem jejich bejvalejm spolužákům a poprosil sem je vo fotky. Věděl jsem, že ty žádný nemáš. Líbí se ti to?"

Harry ze sebe nedostal ani slovo, ale Hagrid mu rozuměl.

Na hostinu na konec školního roku Harry toho večera dorazil úplně sám. Zdržela ho madame Pomfreyová, která se nepřestávala starat a trvala na tom, že si ještě jednou ověří jeho zdravotní stav, takže Velká síň už byla plna. Byla vyzdobená v barvách Zmijozelu, zelené a bílé, na oslavu toho, že Zmijozel už sedmý rok po sobě získal školní pohár. Rovněž stěnu za čestným stolem zakrývala obrovská vlajka, na které byl zmijozelský had.

Když Harry vešel, v síni to zašumělo a potom všichni jako na povel začali mluvit nahlas. Harry došel k nebelvírskému stolu, vklouzl na židli mezi Ronem a Hermionou a dělal, jako když nevidí, že studenti vstávají a dívají se na něj.

Okamžik nato dorazil naštěstí Brumbál a šuškání v síni ustalo.

"Další rok za námi!" řekl Brumbál vesele. "A ted' dovolte starému člověku, aby vás ještě chvíli obtěžoval otřepaný mi žvásty, než se pustíme do naší lahodné hostiny. Jaký to byl rok, jenž právě končí! Doufám, že máte v hlavách o trochu víc, než jste měli... a máte před sebou celé léto, aby se vám z nich všecko zas patřičně vykouřilo, než začne další školní rok...

Pokud vím, ted' je načase udělit školní pohár, a s body se to má následovně: na čtvrtém místě je Nebelvír se třemi sty dvanácti body; třetí je Mrzimor s třemi sty padesáti dvěma; Havraspár má čtyři sta dvacet šest bodů, a Zmijozel čtyři sta sedmdesát dva."

Od stolu, kde seděli studenti ze zmijozelské koleje, zazněl bouřlivý jásot a dupání. Harry viděl Draca Malfoye, jak tluče svou číší o stůl; při tom pohledu se mu zvedal žaludek.

"Ano, ano, velmi dobře, Zmijozele," řekl Brumbál. "Nicméně musíme ještě vzít v úvahu to, co se událo v posledních dnech."

V síni se rozhostilo ticho a studentům ze Zmijozelu se z tváří vytratil úsměv.

"Ehm," řekl Brumbál. "Na poslední chvíli musím ještě rozdělit pár bodů. Okamžik. Ano..."

"Za prvé - panu Ronaldu Weasleyovi..."

Ron zrudl; vypadal jako ředkvička, která má úpal. "...za nejlepší šachovou partii, jakou Bradavice viděly za dlouhá léta,

uděluji Nebelvíru padesát bodů."

Jásot od nebelvírského stolu málem nadzdvihl očarovaný strop; dokonce i hvězdy nahoře jako by se zachvěly. Slyšeli Percyho, jak říká ostatním prefektům: "To je můj bratr, chápete? Můj nejmladší bratr! Dokázal přejít přes obří šachy profesorky McGonagallové!"

Konečně zas bylo ticho.

"Za druhé - slečně Hermioně Grangerové... za to, že tváří v tvář ohni dokázala použít chladnou logiku, uděluji Nebelvíru padesát bodů."

Hermiona zabořila tvář do dlaní; Harry ji velice podezříval, že pláče. U nebelvírského stolu byli všichni bez sebe radostí - rázem měli o sto bodů víc!

"Za třetí - panu Harrymu Potterovi..." řekl Brumbál. V místnosti se rozhostilo hluboké ticho. "...za pevné nervy a mimořádnou odvahu uděluji Nebelvíru šedesát bodů."

Síní zaburácel ohlušující řev. Těm, kteří stačili sčítat, zatímco hulákali do ochraptění, bylo jasné, že Nebelvír ted' má čtyři sta sedmdesát dva bodů - přesně tolik jako Zmijozel. Boj o školní pohár byl v tu chvíli nerozhodný - kéž by Brumbál dal Harrymu jen o jediný bod víc!

Brumbál zdvihl ruku a v síni po chvíli zavládlo ticho. "Jsou různé druhy statečnosti," pronesl Brumbál s úsměvem. "Potřebujeme hodně statečnosti, abychom se postavili svým nepřátelům, stejně tolik ale i k tomu, abychom se postavili svým přátelům. Uděluji tudíž deset bodů panu Nevillu Longbottomovi."

Pokud by v tu chvíli někdo stál venku před Velkou síní, mohl by si myslet, že uvnitř něco vybuchlo; tak hlasitý byl povyk, jenž zazněl od nebelvírského stolu. Harry, Ron i Hermiona vstali, křičeli a jásali, zatímco Neville zbledl jako stěna a zmizel pod hromadou studentů, kteří ho objímali. Až dosud nikdy nezískal pro Nebelvír ani jediný bod. Harry, i když dosud nepřestal hlasitě jásat, žd'uchl Rona do žeber a ukazoval mu na Malfoye, který by se netvářil ohromeněji a zděšeněji, ani kdyby vůči němu někdo použil zaklínadlo pro Úplné spoutání.

"Což znamená," křikl Brumbál do bouřlivého potlesku, poněvadž i studenti z Havraspáru a z Mrzimoru oslavovali porážku Zmijozelu, "že musíme poněkud změnit výzdobu."

Tleskl rukama a během okamžiku se zelené závěsy rázem změnily v nachové a stříbro se proměnilo ve zlato: veliký zmijozelský had zmizel a místo něj se tyčil nebelvírský lev. Snape s děsivým, nuceným úsměvem potřásal rukou profesorce McGonagallové. Zachytil Harryho pohled a ten okamžitě pochopil, že Snapeovy pocity vůči němu se ani trochu nezměnily. Nedělal si s tím těžkou hlavu; zdálo se, že v příštím roce se život vrátí do normálních, nebo aspoň natolik normálních poměrů, jaké kdy v Bradavicích byly.

Byl to ten nejlepší večer v Harryho životě - ještě lepší, než když vyhráli ve famfrpálu, než Vánoce a než tenkrát, kdy omráčil horského trolla... Věděl, že na dnešní večer nikdy, nikdy nezapomene.

Harry málem zapomněl, že ještě mají vyhlásit výsledky zkoušek, ale oznámili jim je. On i Ron ke svému velkému překvapení prošli s dobrými známkami; Hermiona byla samozřejmě nejlepší z ročníku. Dokonce i Neville nějak prolezl, poněvadž dobrá známka z bylinkářství vyvážila pohromu, kterou utrpěl z lektvarů. Doufali, že Goyla, jenž byl málem tak hloupý, jako byl podlý, by mohli vyhodit, postoupil však také. Byla to škoda, ale jak řekl Ron, v životě nemůžete mít všechno.

A pak najednou zely jejich skříně prázdnotou, kufry měli zabalené a našli dokonce i Nevillova žabáka, který se schovával v koutě na záchodech; všichni studenti dostali písemné sdělení, že během prázdnin nesmějí dělat žádná kouzla ("Vždycky doufám, že nám ten zákaz projednou zapomenou dát," ozval se Fred Weasley smutně); a Hagrid už na ně čekal, aby je odvedl k flotile loděk, která se vydala přes jezero. Potom nastoupili do bradavického spěšného vlaku; bavili se a smáli se, zatímco krajina kolem byla čím dál víc zelená a upravená; cucali Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak, jak projížděli kolem mudlovských měst; sundali si své kouzelnické hábity a oblékli si bundy a saka, a pak už dorazili na nástupiště devět a tři čtvrtě na nádraží King's Cross.

Trvalo hodnou chvíli, než všichni vyšli z nástupiště. U turniketu stál vetchý starý hlídač, který je pouštěl branou po dvou nebo po třech, aby nevzbudili pozornost tím, že by se všichni naráz vyhrnuli z pevné zdi a vyděsili mudly.

"Musíte v létě přijet a pobýt u nás," řekl Ron, "oba dva - pošlu vám sovu."

"Díky," řekl Harry. "Budu potřebovat něco, nač bych se těšil."

Ostatní do nich vráželi, jak postupovali k bráně, která vedla zpět do světa mudlů. Někteří ještě volali: "Ahoj, Harry!"

"Pottere, nashle!"

"Ještě pořád jsi slavný!" řekl Ron a zazubil se na něj. "Tam, kam ted' jedu, slavný nebudu, to se spolehni," zamručel Harry.

Všichni tři prošli branou společně. "Tamhle je, mami, tamhle je, podívej!"

Byla to Ginny Weasleyová, Ronova mladší sestra, ale neukazovala na svého bratra.

"To je Harry Potter!" vřískla. "Podívej, mami! Já vidím -`

"Bud' zticha, Ginny, a taky není slušné na někoho ukazovat!"

Paní Weasleyová se na trojici usmála. "Tak co, měli jste letos napilno?"

"To tedy měli," řekl Harry. "Děkuji za fondán a za ten svetr, paní Weasleyová."

"To byla maličkost, drahoušku." "Tak co, můžeme jet?"

To byl strýc Vernon - brunátný v obličeji stejně jako dřív, se stejným knírem a stejně rozčilený při pohledu na klid, s jakým si Harry nesl v kleci sovu po nádraží, plném obyčejných lidí. Za ním stála teta Petunie a Dudley, který se zatvářil vyděšeně, jakmile Harryho zahlédl.

"Vy musíte být Harryho rodina!" řekla paní Weasleyová.

"Dá se to říct i tak," prohlásil strýc Vernon. "Pospěš si, chlapče, nemůžeme tu vystávat celý den." A zamířil pryč.

Harry se ještě zastavil na pár posledních slov s Ronem a s Hermionou.
"Takže se během léta uvidíme!"

"Doufám, že budeš mít - ehm - pěkné prázdniny," řekla Hermiona a nejistě se ohlédla za strýcem Vernonem, ohromená tím, že někdo může být tak nepříjemný.

"To tedy budu," kývl Harry, a Rona i Hermionu překvapil široký úsměv v jeho tváři. "Oni nevědí, že doma nesmíme provozovat žádná kouzla. Počítám, že letos v létě si s Dudleym užiju spoustu legrace..."

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář