Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola šestá - Nástupiště devět a tři čtvrtě

10. 6. 2009

Harryho poslední měsíc u Dursleyových nebyl nijak příjemný. Jistě, Dudley ted' z něho měl takový strach, že s ním nikdy nezůstal v jedné místnosti, a teta Petunie ani strýc Vernon ho nezavírali do přístěnku, nenutili ho do žádné práce ani na něj nekřičeli - po pravdě, nepromluvili na něj jediné slovo. Napůl zděšení a napůl rozzuření se k němu chovali tak, jako by židle, na níž zrovna seděl, byla prázdná. V mnoha ohledech to bylo lepší, za čas ho to však přece jen začalo skličovat.

Harry se zdržoval u sebe v pokoji, ve společnosti své nové sovy. Rozhodl se, že jí bude říkat Hedvika; našel to jméno v Dějinách čar a kouzel. Jeho školní učebnice byly velice zajímavé. Léhával na posteli a dlouho do noci četl, a Hedvika létala otevřeným oknem ven a zase dovnitř, jak se jí zachtělo. Bylo štěstí, že teta Petunie už k němu nechodila luxovat, poněvadž Hedvika nosila zvenčí mrtvé myši. Každý večer, než šel spát, si Harry odškrtl další den na čtvrtce papíru, kterou si připíchl na stěnu, aby viděl, kolik mu jich ještě zbývá do prvního září.

Poslední den v srpnu si řekl, že by si měl s tetou a se strýcem promluvit, jak se zítra dostane na nádraží King's Cross, a vydal se dolů do obývacího pokoje, kde se dívali na nějakou televizní soutěž s otázkami a odpovědmi. Zakašlal, aby si všimli, že tam je, a Dudley zaječela vyběhl z místnosti.

"Ehm - strýčku Vernone?"

Strýc Vernon zamručel, jako že ho poslouchá. "Totiž - já se zítra potřebuji dostat na nádraží King's Cross - na vlak do Bradavic."

Strýc Vernon znovu zamručel.
"Byl bys tak laskav a zavezl mě tam?"

Další zamručení. Harry doufal, že znamená ano. "Děkuji ti."

Už se otočil, že se vrátí nahoru, když strýc Vernon dokonce promluvil.

"Stejně je to divné, jet do kouzelnické školy vlakem. Létající koberce všecky píchly, co?"

Harry na to neřekl ani ň. "A kde ta škola vůbec je?"

"Já nevím," řekl Harry, který si to poprvé uvědomil. Vytáhl z kapsy jízdenku, kterou dostal od Hagrida. "Prostě mám v jedenáct hodin nastoupit do vlaku,

který odjíždí z nástupiště devět a tři čtvrtě," četl. Teta i strýc vytřeštili oči.

"Z kterého nástupiště?" "Číslo devět a tři čtvrtě."

"Nemluv hlouposti," řekl strýc Vernon, "žádné nástupiště devět a tři čtvrtě není."

"Na jízdence to tak stojí."

"Taková šílenost," řekl strýc Vernon. "Ti lidé jsou všichni úplně na hlavu. Však uvidíš, jen počkej. Dobrá, odvezeme tě na nádraží. Stejně zítra musíme do Londýna, jinak bych nikam nejel."

"A proč jedete do Londýna?" zeptal se Harry co nejpřívětivěji.

"Jedeme s Dudleym do nemocnice," zabručel strýc Vernon. "Musí si dát uříznout ten zatracený ocásek, než nastoupí do Smeltings."

Nazítří se Harry probudil v pět hodin ráno a byl příliš rozrušený a nervózní, než aby znovu usnul. Vstal a natáhl si džínsy, poněvadž nechtěl chodit na nádraží v kouzelnickém hábitu - převlékne se až ve vlaku. Ještě jednou si prošel svůj bradavický seznam, aby si ověřil, že má všecko, co potřebuje, přesvědčil se, že Hedvika je bezpečně zavřená v kleci, a pak už jen přecházel po místnosti a čekal, až Dursleyovi vstanou.

Dvě hodiny nato už Harryho veliký, těžký kufr naložili do auta strýce Vernona, teta Petunie přemluvila Dudleyho, aby se posadil vedle něj, a vyjeli.

Na nádraží King's Cross dorazili v půl jedenácté. Strýc Vernon složil jeho kufr na zavazadlový vozík, a dokonce mu ho odvezl dovnitř. Harry si říkal, že je k němu nějak až podivně laskavý, pak se však strýc Vernon najednou zastavil a s nepěkným úšklebkem se zahleděl k nástupištím.

"Tak jsme tady, chlapče. Nástupiště číslo devět - nástupiště číslo deset. To tvoje by mělo být někde uprostřed, ale zdá se, že ho ještě nepostavili, co?"

Měl samozřejmě pravdu. Nad jedním nástupištěm byla velká plastiková číslice devět a nad sousedním veliká plastiková desítka; mezi nimi nebylo vůbec nic.

"Přeji ti pěkný školní rok, Harry," řekl strýc Vernon, usmál se ještě ošklivěji než předtím, otočil se a byl pryč. Harry se ohlédla viděl, jak Dursleyovi odjíždějí; všichni tři se smáli. Harrymu vyschlo v ústech. Pro všechno na světě, co si ted' počne? Díky Hedvice se na něj už soustředilo množství užaslých pohledů. Musí se někoho zeptat.

Zastavil průvodčího, který šel kolem, o nástupišti devět a tři čtvrtě se však raději vůbec nezmínil. Průvodčí o Bradavicích nikdy neslyšel, a když mu Harry nedokázal ani říct, v které části Anglie jsou, zatvářil se rozzlobeně, jako by se Harry naschvál tvářil jako hlupák. To už si málem začínal zoufat; zeptal se aspoň na vlak, který odjíždí v jedenáct hodin, průvodčí ale prohlásil, že v tu dobu žádný nejede. Nakonec dlouhými kroky zamířil pryč a mumlal si pro sebe něco o lidech, kteří ho zbůhdarma připravují o čas. Harry ted' dělal, co mohl, aby nepropadl panice. Podle velikých hodin nad tabulí s příjezdy mu zbývalo už jen deset minut, aby nastoupil do vlaku do Bradavic, a on neměl tušení, jak to udělá; trčel bezradně uprostřed nádraží s kufrem, který stěží uzvedl, s kapsou plnou kouzelnických peněz a s velkou sovou.

Hagrid mu zřejmě zapomněl říct něco, co má udělat, jako zaklepat na třetí cihlu vlevo, aby se dostal do Příčné ulice. Přemýšlel, jestli má vytáhnout hůlku a začít klepat na turniket mezi nástupišti devět a deset.

V tu chvíli těsně za ním prošla skupinka lidí, a on zachytil několik slov z toho, co říkali.

"- samozřejmě tam bylo plno mudlů -"

Harry se prudce otočil. Pronesla to jakási baculatá žena, která mluvila se čtyřmi chlapci. Všichni měli ohnivě rudé vlasy a všichni před sebou tlačili stejný kufr jako Harry - a každý z nich si vezl sovu.

Harry s bušícím srdcem vyrazil se svým vozíkem za nimi. Zastavili se, a proto zůstal stát také, dost blízko, aby slyšel všecko, co řeknou.

"Jaké číslo že má to nástupiště?" zeptala se matka chlapců.

"Devět a tři čtvrtě!" zapištělo malé děvčátko se stejně rudými vlasy, které se jí drželo za ruku. "Mami, proč nemůžu -`

"Ještě nejsi dost velká, Ginny, a ted' bud' zticha. Tak Percy, ty půjdeš první."

Chlapec, který vypadal nejstarší, zamířil k nástupištím číslo devět a deset. Harry ho sledoval a dával pozor, aby nezamrkal a něco mu neuniklo, ale ve chvíli, kdy se chlapec octl přesně mezi oběma nástupišti, zakryl mu ho početný houf turistů, ktery se znenadání přihrnul, a když zmizel poslední batoh, byl Percy pryč.

"Ted' ty, Frede," řekla baculatá žena.

"Já nejsem Fred, ale George," ohradil se chlapec. "Prosím tě, to si říkáš naše matka? Copak nevidíš, že jsem George?"

"Promiň, Georgi, drahoušku."

"Jen jsem si dělal legraci; já jsem Fred," řekl chlapec a vykročil vpřed. Jeho dvojče za ním ještě křiklo, ať si pospíší, a on to opravdu udělal, poněvadž vteřinu nato byl už pryč - ale jak to dokázal?

To už k turniketu spěšně mířil i třetí bratr - už byl skoro u něj - a potom, zčistajasna, po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Harrymu už nic jiného nezbývalo. "Promiňte," oslovil baculatou ženu.

"Nazdar, drahoušku," řekla. "Copak, ty jedeš do Bradavic poprvé? Náš Ron jde taky do prvního." Ukázala na posledního a nejmladšího ze svých synů. Byl hubený a vyčouhlý, měl pihovatý obličej, velké ruce a nohy a dlouhý nos.

"Ano," přisvědčil Harry. "Jenomže nevím - já totiž nevím, jak -`

"Jak se dostat na nástupiště?" zeptala se žena laskavě, a Harry přikývl.

"S tím si nedělej starosti," řekla. "Musíš prostě jít přímo k přepážce mezi nástupišti devět a deset. Nezastavuj se a neboj se, že do ní narazíš, to je velice důležité. Jestli jsi nervózní, radši se na to rozběhni. A jdi hned, ještě než půjde Ron."

"Ehm... tak dobře," řekl Harry.

Otočil vozík se svým kufrem a podíval se na přepážku. Vypadala velice důkladně.

Vykročil směrem k ní. Cestou do něho vráželi lidé, kteří mířili na nástupiště číslo devět a deset. Harry přidal do kroku. V příštím okamžiku už musel narazit do turniketu a vykoledovat si pořádný malér - naklonil se nad vozík a to už běžel klusem - přepážka byla blíž a blíž - věděl, že nedokáže zastavit - vozík ho vůbec neposlouchal - k přepážce už zbýval jediný krok - zavřel oči a připravil se na náraz

Do ničeho však nenarazil... utíkal pořád dál... a potom otevřel oči.

U nástupiště plného lidí stála zářivě červená parní lokomotiva. Zepředu na ní bylo veliké označení Spěšný vlak do Bradavic, odjezd v 11 hodin. Harry se ohlédl a tam, kde předtím byl jízdenkový turniket, uviděl tepanou železnou bránu s nápisem Nástupiště devět a tři čtvrtě. Dokázal to!

Kouř z lokomotivy se kroutil nad hlavami brebentícího davu a mezi nohama se všem pletly kočky nejrůznějších barev. Sovy rozladěně houkaly jedna na druhou tak nahlas, že je bylo slyšeti přes všechnu tu vřavu a šoupání těžkých kufrů.

Přední vozy byly už plné studentů; někteří se vykláněli z oken a bavili se se svými rodinami, zatímco další se ještě prali o sedadla. Harry tlačil svůj vozík dál po nástupišti a hledal volné místo. Cestou minul chlapce s kulatým obličejem, který právě říkal: "Babíí, já jsem toho žabáka už zase ztratil."

"Prosím tě, Neville," vzdechla stará paní.

Hned vedle se kolem kučeravého chlapce shromáždil menší hlouček.

"Ukaž nám ho, Lee, nenech se prosit!"

Chlapec zdvihl víko krabice, kterou držel v náručí, a všichni kolem vyjekli a začali vřískat, když něco zevnitř vystrčilo dlouhou, chlupatou nohu.

Harry se dál tlačil zástupem, až na konci vlaku našel volné kupé. Napřed naložil Hedviku a potom začal ke dveřím vagonu zvedat a šoupat i svůj kufr. Snažil se ho dostat po schůdcích nahoru, stěží však dokázal zdvihnout jednu stranu a dvakrát mu kufr spadl na nohu, až bolestí vyjekl.

"Máme ti s ním pomoct?" To se ptalo jedno z rudovlasých dvojčat, za nimiž prošel turniketem. "Když budete tak laskaví," zasupěl Harry.

"Ty, Frede! Pojd' sem a pomoz nám!"

S přispěním dvojčat se Harryho kufr nakonec přece octl v koutě kupé.

"Dík," řekl Harry a odhrnul si zpocené vlasy z očí. ,.Co to máš?" vyhrkl jeden z dvojčat a ukazoval na Harryho jizvu ve tvaru blesku.

"Propána!" řekl druhý. "Takže ty jsi -"

"Je to on," řekl první. "Vid', že ano?" obrátil se k Harrymu.

"Ale kdo mám být?" zeptal se Harry.
"Harry Potter, " pronesla obě dvojčata sborem.

"Ach tak," řekl Harry. "Chci říct ano, to jsem já." Oba chlapci na něj vytřeštili oči a Harry cítil, jak rudne. Potom k nim k jeho úlevě dolehl otevřenými dveřmi nějaký hlas:

"Frede? Georgi? Jste tam?" "Už jdeme, mami."

Dvojčata se na Harryho ještě naposled podívala a pak vyskočila ven z vlaku.

Harry se posadil k oknu, odkud napůl potají mohl pozorovat rudovlasou rodinu na nástupišti a slyšet, co si říkají. Matka právě vytáhla kapesník.

"Rone, máš něco na nose."

Nejmladší chlapec se jí chtěl vytrhnout, matka ho však popadla a začala mu mnout špičku nosu. "Mamíí - nech toho." A vysmekl se jí.

"Copak, náš malý Koneček má něco na nosičku?" řeklo jedno z dvojčat.

"Hele, nech si to," ohradil se Ron. "A kde je Percy?" zeptala se matka. "Tamhle jde."

To už dlouhými kroky přicházel i nejstarší z chlapců. Stačil se dokonce převléknout do rozevlátého černého hábitu, jaké se nosily v Bradavicích, a Harry si všiml, že má na prsou lesklý stříbrný odznak s písmenem P.

"Nemohu se zdržet dlouho, máti," řekl. "Sedím vepředu, pro prefekty* jsou vyhrazená dvě kupé -" "Takže ty jsi prefekt, Percy?" řekl jeden z dvojčat

a tvářil se, jako by ho to velice překvapilo. "Taky jsi mohl něco říct, neměli jsme o tom vůbec tušení." "Počkej, myslím, že jsem slyšel, jak něco takového říká," namítl druhý. "Jednou -" "Nebo dvakrát

"Okamžik -"
"Celé léto -"

*V některých britských školách(zejména internátních) bývají vybraní studenti pověřeni dohledem nad ostatními. Pozn.překl.

"Víte co, nechte toho," ohradil se školní prefekt Percy.

"A jak to, že Percy má nový hábit?" ozval se jeden z dvojčat.

"Poněvadž je prefekt," vysvětlila jim matka šťastně. "Takže, Percy, drahoušku, přeji ti pěkný školní rok a pošli mi sovu, až přijedeš do Bradavic."

Políbila ho na tvář a Percy odkráčel. Pak se obrátila k dvojčatům.

"A vy dva - chovejte se letos slušně! Jestli přiletí jediná sova s tím, že jste - že jste zas vyhodili do povětří záchod nebo -`

"Cože, záchod? My jsme nikdy žádný záchod do povětří nevyhodili!"

"Ale je to vynikající nápad, mami, děkujeme ti." "To vůbec není legrace. A dávejte pozor na Rona!" "Nedělej si starosti, mami, maličkému Ronánkovi se s námi nemůže nic stát."

"Nechte si toho," řekl Ron znovu. Byl už málem stejně velký jako dvojčata a tam, kde mu matka předtím otírala nos, ho měl ještě pořád růžový.

"Ty, mami, víš, co je nového? Hádej, koho jsme právě viděli ve vlaku?"

Harry se honem zaklonil, aby nepostřehli, že se na ně dívá.

"Všimla sis toho černovlasého kluka, co stál na nádraží vedle nás? Jestlipak víš, kdo to je?"

"Kdopak?" "Harry Potter!"
Harry uslyšel hlásek malého děvčátka.

"Mamíí, můžu jít nahoru a podívat se na něj? Mamíí, prosím, prosím!"

"Už jsi ho viděla, Ginny, a ten chudák chlapec není žádné zvířátko, na které bys poulila oči někde v zoo. Je to opravdu on, Frede? Jak to víš?"

"Zeptali jsme se ho. A viděli jsme tu jizvu. Opravdu ji má - jako když udeří blesk."

"Chudáček malá - není divu, že byl sám. Napřed mi to připadalo divné. A byl tak zdvořilý, když se ptal, jak se dostane na tohle nástupiště."

"Na tom nesejde, myslíš, že si pamatuje, jak Ty-víš-kdo vypadá?"

Matka se náhle zatvářila velice přísně.

"Zakazuji ti, aby ses ho ptal, Frede. Opovaž se! Jako by mu to někdo musel připomínat hned první den ve škole."

"Dobrá, dobrá, tak už se nezlob." Bylo slyšet zahvízdání.

"Pospěšte si!" vyzvala je matka a všichni tři chlapci nastoupili. Ještě se vyklonili z okénka, aby je mohla políbit na rozloučenou, a jejich mladší sestřička se rozplakala.

"Nebreč, Ginny, budeme ti posílat jednu sovu za druhou."

"Pošleme ti z Bradavic záchodový prkýnko!" "Georgi!"

"Jen jsem si dělal legraci, mami."

Vlak se dal do pohybu. Harry viděl, jak matka ještě chlapcům zamávala, a jejich sestra, která napůl plakala, napůl se smála, ještě běžela vedle vlaku, dokud nenabral příliš velkou rychlost; pak už zůstala stát a mávala také.

Harry viděl, jak děvčátko s matkou zmizely, když vlak projel zatáčkou. Venku za oknem se míhaly domy. Harry pocítil nesmírné vzrušení. Nevěděl, co ho ted' čeká - ale muselo to být lepší než to, co nechával za sebou.

Dveře kupé se otevřely a vešel nejmladší rudovlasý chlapec.

"Sedí tu někdo?" zeptal se a ukázal na místo proti Harrymu. "Všude jinde je plno."

Harry zavrtěl hlavou a chlapec se posadil. Pohlédl na Harryho a potom spěšně vyhlédl z okna, jako kdyby se na něj vůbec nepodíval. Harry si všiml, že ještě pořád má na nose černou tečku.

"Ty, Rone."
To už tu byla i dvojčata.

"Heleď, my jdem doprostřed vlaku - Lee Jordan tam má obrovskou tarantuli."

"Tak jo," zamumlal Ron.

"Harry," ozval se druhý z dvojčat, "představili jsme se vůbec? My jsme Fred a George Weasleyovi. A tohle je náš bratr Ron. Takže na shledanou."

"Nashle," řekli Harry a Ron. Dvojčata za sebou zavřela dveře kupé.

"Ty jsi opravdu Harry Potter?" vyhrkl Ron. Harry přikývl.

"Totiž - já jsem si říkal, jestli to není jeden z Fredových a Georgeových vtípků," vysvětlil Ron. "A opravdu máš - víš, co myslím -`

Ukázal Harrymu na čelo.

Harry si odhrnul čupřinu, aby mu ukázal jizvu ve tvaru blesku, a Ron si ji bedlivě prohlížel.

"Takže tam tě Ty-víš-kdo -"

"Ano," přisvědčil Harry, "ale já se na to nepamatuji."

"Vůbec na nic?" zeptal se Ron dychtivě.

"Hm - vzpomínám si na spoustu zeleného světla, ale na nic jiného."

"Páni!" vydechl Ron. Seděl a obdivně zíral na Harryho; pak jako by si najednou uvědomil, co dělá, spěšně znovu vyhlédl z okna.

"U vás v rodině jsou všichni kouzelníci?" zeptal se Harry, kterému Ron připadal právě tak zajímavý jako on jemu.

"Hm - nejspíš ano," řekl Ron. "Myslím, že maminka má bratrance z druhého kolena, který je účetní, ale o tom nikdy nemluvíme."

"Tak to už určitě znáš spoustu kouzel." Weasleyovi zřejmě patřili k starým kouzelnickým rodinám, o kterých mluvil ten bledý chlapec na Příčné ulici.

"Slyšel jsem, že jsi potom žil u mudlů," řekl Ron. "Jací jsou?"

"Strašní - i když, všichni ne. Zato moje teta a strýc a můj bratránek ano - já bych tak rád měl tři bratry kouzelníky!"

"Pět," řekl Ron, a bůhvíproč se zatvářil rozmrzele. "Já jsem u nás šestý, kdo bude chodit do Bradavic. Takže budu mít hodně co dělat, abych se jim vyrovnal. Bill a Charlie už skončili - Bill patřil k premiantům a Charlie zas byl kapitánem famfrpálového mužstva. Percy je ted' prefektem. Fred a George každou chvíli něco vyvedou, ale stejně mají samé dobré známky a všichni si myslí, že je s nimi opravdu legrace. Všichni čekají, že budu stejně dobrý jako ostatní, ale i kdybych byl, vlastně to nic nebude znamenat, poněvadž oni už to dokázali dávno přede mnou. A taky nikdy nedostaneš nic nového, když máš pět bratrů. Mám Billův starý hábit, Charlieho starou hůlku, a krysu, která dřív patřila Percymu."

Ron sáhl do své bundy a vytáhl tlustou šedou krysu, která tvrdě spala.

"Jmenuje se Prašivka a nic s ní není, skoro celý den prospí. Percy ted' od taťky dostal sovu za to, že se stal prefektem, ale už neměli na to, aby - chci říct, že místo toho jsem dostal Prašivku."

Ronovi zrůžověly uši. Nejspíš si myslel, že řekl příliš mnoho, poněvadž se zase upřeně zahleděl ven z okna.

Harry si nemyslel, že na tom je něco špatného, když někdo nemá na to, aby si koupil sovu. Koneckonců, on sám měl poprvé v životě peníze teprve před měsícem a také to Ronovi řekl, a vypravoval mu, jak musel nosit obnošené šatstvo po Dudleym a nikdy nedostal opravdový dárek k narozeninám. Zdálo se, že to Ronovi vrátilo náladu.

"...a dokud mi to Hagrid neřekl, vůbec jsem nevěděl, že jsem kouzelník, ani o svých rodičích a o Voldemortovi Ron jenom vyjekl.

"Co je?" zeptal se Harry.

"Ty jsi vyslovil jméno Ty-víš-koho!" řekl Ron, vyděšeně a obdivně zároveň. "Myslel jsem, že právě ty -"

"Nesnažím se být statečný nebo něco takového, když ho vyslovím," řekl Harry. "Prostě jsem nikdy nevěděl, že se vyslovovat nemá. Chápeš, jak to myslím? Spoustu věcí se musím teprve naučit... Vsadím se," dodal a poprvé tak vyslovil nahlas, co mu v posledních týdnech leželo v hlavě, "vsadím se, že budu nejhorší v celé třídě."

"To určitě nebudeš. Je spousta lidí, kteří pocházejí z mudlovských rodin, a učí se velice rychle." Zatímco si spolu povídali, vlak vyjel z Londýna a ted' projížděl mezi loukami, plnými krav a ovcí. Na chvíli oba zmlkli a jen se dívali, jak za oknem ubíhají pole a venkovské cesty.

Asi tak o půl jedné se z chodby ozvalo hlasité drncání a potom dveře do jejich kupé otevřela usmívající se žena s dolíčky ve tvářích a s velkým vozíkem a zeptala se: "Dáte si něco, miláčkové?"

Harry, který neměl nic k snídani, okamžitě vyskočil, Ronovi však znovu zrůžověly uši a zamumlal, že s sebou má obložené chleby. Harry vyšel na chodbu.

U Dursleyových nikdy neměl peníze na mlsky a ted', když mu v kapsách chřestilo zlato a stříbro, by si nejraději koupil tolik tyčinek Mars, kolik by unesl - jenže prodavačka tyčinky Mars neměla. Zato měla Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak, Drooblovu nejlepší nafukovací gumu, čokoládové žabky, dýňové paštičky, kotlové koláčky, lékořicové hůlky a spoustu dalších podivných lahůdek, které Harry v životě neviděl. Aby o nic nepřišel, koupil si trochu ode všeho a zaplatil ženě jedenáct stříbrných srpců a sedm bronzových svrčků.

Ron jen valil oči, když to Harry přinesl do kupé a vysypal všecko na prázdné sedadlo.

"Ty máš doopravdy hlad, co?"

"Málem hlady nevidím," přiznal Harry a ukousl si pořádný kus dýňové paštičky.

Ron vytáhl svůj objemný balíček a otevřel ho. Byly v něm čtyři obložené chleby. Rozdělal jeden z nich a řekl: "Mamka vždycky zapomene, že já lančmít nerad."

"Vyměním ho s tebou za tuhle paštičku," řekl Harry a podával ji Ronovi. "Vezmi si -"

"To by sis dal, vždyť je úplně okoralý," namítl Ron a potom spěšně dodal: "Mamka to nestíhá, když je nás pět, to víš."

"Nevykládej a vezmi si," řekl Harry, který ještě nikdy neměl nic, oč by se s někým rozdělil, a vlastně ani nikoho, s kým by se dělil. Měl z toho příjemný pocit, jak tu s Rovem seděli a projídali se hromadou paštiček a koláčků (na obložené chleby si ani nevzpomněli).

"A co je tohle?" zeptal se Harry a zvedl balíček čokoládových žabek. "To nejsou opravdové žáby, vid'?" Začínal mít pocit, že už ho nic nepřekvapí.

"Ne," řekl Ron. "Ale podívej se, jaká je tam karta. Chybí mi Agrippa."

"Cože?" "No ovšem, to ty nemůžeš vědět - v čokoládových žabkách totiž jsou přibalené karty, které můžeš sbírat - slavné čarodějky a kouzelníci. Mám jich možná pět set, ale nemám Agrippu a Ptolemaia."

Harry rozbalil svou čokoládovou žabku a zvedl kartu, na které byl mužský obličej. Měl půlměsícové brýle, dlouhý křivý nos a volně splývající stříbrné vlasy, plnovous a knír. Pod obrázkem stálo: Albus Brumbál. "Tak takhle vypadá Brumbál!" zvolal Harry.

"Nepovídej mi, že jsi ještě neslyšel o Brumbálovi!" řekl Ron. "Můžu si taky jednu vzít? Třeba v ní najdu Agrippu - díky

Harry kartu otočil a četl:

Albus Brumbál, současný ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích. Mnozí ho považují za největšího kouzelníka moderní doby Brumbál obzvlášť proslul svým vítězstvím nad zlým černokněžníkem Grindelwaldem v roce 1945, objevem dvanácti způsobů použití dračí krve a svými pracemi o alchymií, jež napsal spolu se svým přítelem Nicolasem Flamelem. Profesor Brumbál má rád komorní hudbu a koulení s deseti kuželkami.

Otočil kartu zpátky a ke svému úžasu shledal, že Brumbálův obličej už tam není.

"Je pryč!"

"Nemůžeš přece chtít, aby tu okouněl celý den," namítl Ron. "Zase se vrátí. Takže ne, znovu jsem našel Morganu, a těch už mám snad šest... chceš si jí vzít? Můžeš je začít sbírat."

Ronovi sklouzly oči na hromádku čokoládových žabek, které čekaly, až je někdo rozbalí.

"Vezmi si ještě," vyzval ho Harry. "Ale rozumíš, u mudlů lidé prostě zůstávají na fotografiích pořád." "Vážně? A to se ani nepohnou?" zdálo se, že Rona to překvapilo. "To je opravdu divné!"

Harry jen vytřeštil oči, když Brumbál vklouzl zpátky na obrázek na kartě, kterou držel v ruce, a usmál se na něj. Ron raději pojídal jednu žabku za druhou, než aby si prohlížel karty se slavnými čarodějkami a kouzelníky, zato Harry z Mnich nemohl spustit oči. Zanedlouho už měli nejen Brumbála a Morganu, ale také Hengista Zálesáka, Alberika Grunniona, Kirké, Paracelsa a Merlina. Nakonec odtrhl oči od keltské kněžky Cliodny, která se škrábala na nose, a otevřel sáček s Bertíkovými lentilkami tisíckrát jinak.

"Na ty si dávej pozor," varoval ho Ron. "Když říkají, že každá chutná jinak, myslí to doopravdy - rozumíš, mají všechny obvyklé chuti jako čokoládu a mátu a marmeládu, ale můžeš najít i špenát a játra a dršťky. George tvrdí, že taky jedl jednu, která chutnala jako holubi z nosu."

Ron zvedl zelenou lentilku, bedlivě si ji prohlédl a pak se zakousl do okraje.

"Fujtajksl - neříkal jsem ti to? Růžičková kapusta." Ochutnávali Lentilky tisíckrát jinak a výborně se

přitom bavili. Harry vyzkoušel topinky, kokos, pečené boby, jahody, karí, trávu, kávu a sardinky, a dokonce našel odvahu uždibnout si i z jedné podivně šedé, které se Ron nechtěl ani dotknout, a ukázalo se, že chutná jako pepř.

Krajina, která se ted' míhala za oknem, byla stále divočejší. Upravená pole se vytratila a místo nich viděli lesy, klikaté řeky a temně zelené kopce.

Pak někdo zaklepal na dveře jejich kupé a vešel chlapec s kulatým obličejem, kterého Harry minul na nástupišti devět a tři čtvrtě. Vypadal uplakaně.

"Promiňte," začal, "ale neviděli jste tu náhodou nějakého žabáka?"

A když zavrtěli hlavami, jen zanaříkal: "Zas už se mi ztratil! Když on mi pořád utíká!"

"Určitě se najde," utěšoval ho Harry.

"To ano," řekl chlapec nešťastně. "Kdybyste ho snad viděli..."

A šel dál.

"Nechápu, proč ho to tak trápí," mínil Ron. "Kdybych já si vezl s sebou žábu, ztratil bych ji na to tata. Jenomže já si vezu Prašivku, takže nemám co mluvit." Krysa mu ještě pořád dřímala na klíně.

"Mohla by pojít, a člověk by to ani nepoznal," prohlásil Ron znechuceně. "Včera jsem zkoušel, jestli z ní udělám zlatou myš, aby vypadala zajímavější, ale to zaklínadlo nezabralo. Jestli chceš, ukážu ti to..."

Chvíli se přehraboval v kufru a pak vytáhl hůlku, která vypadala velice opotřebovaně. Na několika místech byla naštípnutá a na konci se lesklo něco bílého.

"Ta žíně z jednorožce málem čouhá ven. Ale stejně

V okamžiku, kdy hůlku zvedl, se dveře do kupé znow otevřely. Chlapec, jenž hledal svého žabáka, se vrátil, ale ted' s ním byla ještě jakási dívka, která se už stačila převléknout do nového bradavického hábitu.

"Neviděli jste tu nějakou žábu? Tady Nevillovi se totiž ztratila," řekla. Měla panovačný hlas, husté střapaté hnědé vlasy a dost veliké přední zuby.

"Už jsme mu říkali, že jsme žádnou neviděli," prohlásil Ron, ale dívka ho neposlouchala; místo toho se dívala na hůlku, kterou držel v ruce.

"Ty děláš nějaká kouzla? Tak to se podívám." Posadila se. Ron se zatvářil zaraženě.

"Hm - proč ne." Odkašlal si.

"Javor, buk, linda a platan - ať je tahle krysa zlatá." Mávl rukou, ale nestalo se vůbec nic. Prašivka byla pořád šedá a tvrdě spala.

"Víš určitě, že to je opravdové zaklínadlo?" zeptala se dívka. "Zřejmě ale za moc nestojí, vid'? Zkoušela jsem pár jednoduchých zaklínadel, jen tak, abych se pocvičila, a vždycky se mi to povedlo. U nás v rodině nikdo nekouzlí, takže mě hrozně překvapilo, když jsem ten dopis dostala, ale samozřejmě jsem z něj měla úžasnou radost, poněvadž podle toho, co se říká, je to nejlepší škola čar a kouzel na světě - samozřejmě že jsem se naučila všechny ty předepsané knihy nazpaměť a doufám, že to bude stačit - mimochodem, jmenuji se Hermiona Grangerová, a kdo jste vy?" To všecko ze sebe doslova vychrlila.

Harry se podíval na Rona a ulevilo se mu, když z jeho ohromeného výrazu pochopil, že ani on se všechny předepsané knihy nazpaměť nenaučil.

"Já jsem Ron Weasley," zamumlal Ron. "A já Harry Potter," řekl Harry.

"Ty jsi opravdu Harry Potter?" zeptala se Hermiona. "Samozřejmě o tobě vím všecko - sehnala jsem si pár dalších knih, abych si o tom přečetla víc, a o tobě se píše jak v Dějinách kouzel a čar moderní doby, tak i ve Vzestupu a pádu černé magie, a také ve Velkých činech kouzelníků ve dvacátém století."

"Opravdu tam o mně píšou?" zeptal se Harry ohromeně.

"Můj ty smutku, jak to, že to nevíš? Kdyby se jednalo o mě, zjistila bych si úplně všecko," řekla Hermiona. "Ví už někdo z vás, v které koleji budete? Vyptávala jsem se na to a doufám, že se dostanu do Nebelvíru; ten je zřejmě ze všech nejlepší, říkali mi, že tam chodil i sám Brumbál, ale Havraspár by myslím taky ušel. Bud' jak bud', my ted' půjdeme a budeme hledat Nevillova žabáka. A vy dva byste se nejspíš měli převléknout, počítám, že už brzo budeme na místě."

Zamířila dál a chlapce, který ztratil žábu, odvedla s sebou.

"Ať už se dostane do které chce koleje, doufám, že já budu někde jinde," řekl Ron a hodil svou hůlku zpátky do kufru. "To zaklínadlo je pitomé - naučil mě ho George, ale věděl jsem, že nebude k ničemu."

"Ve které koleji jsou tvoji bratři?" zeptal se Harry. "V Nebelvíru," řekl Ron. Zdálo se, že se ho už zase zmocňuje zádumčivost. "Mamka i taťka tam chodili taky. Nevím, co řeknou, jestli se tam nedostanu. Myslím, že Havraspár by snad ušel, ale představ si, kdyby mě poslali do Zmijozelu."

"To je ta kolej, ve které studoval Vol... chci říct Ty-víš-kdo?"

"Jo," řekl Ron. Zvrátil se dozadu a tvářil se sklesle. "Abys věděl, myslím, že Prašivka má špičky vousků o trochu světlejší," řekl Harry, aby odvedl Ronovy myšlenky jinam. "A co ted' vůbec dělají tvoji nejstarší bratři, když už skončili?"

Harry totiž přemýšlel, co takový kouzelník dělá, když vyjde školu.

"Charlie ted' v Rumunsku studuje draky a Bill dělá v Africe něco pro Gringottovy," řekl Ron. "Víš ty vůbec, co se stalo u Gringottových? Všecko to samozřejmě bylo v Denním věštci, počítám ale, že ten se u mudlů nedostane - někdo se pokusil vyloupit jeden z jejich obzvlášť bezpečných trezorů."

Harry vyvalil oči.
"Opravdu? A jak to s nimi dopadlo?"

"Nijak, proto se o tom tolik mluví. Nechytili je. Můj tat'ka říká, že to musel být nějaký mocný černokněžník, když dokázal ošálit Gringottovy, nikdo ale nemyslí, že by něco ukradli - a právě to je divné. Každý se samozřejmě poleká, když se stane něco takového - co kdyby za tím byl Ty-víš-kdo?"

Harry tu zprávu znovu a znovu převracel v hlavě. Začínala mu naskakovat husí kůže pokaždé, když se někdo zmínil Ty-víš-o-kom. Nejspíš to souviselo s tím, že vstupoval do světa kouzel, bývalo by mu však daleko víc vyhovovalo, kdyby prostě říkali Voldemort.

"Kterému famfrpálovému mužstvu fandíš?" zeptal se Ron.

"Ehm - já totiž žádné neznám," přiznal Harry. "Cože?" Rona to ohromilo. "To uvidíš, je to ta nejlepší hra na světě -" Naráz nebyl k zastavení a vysvětloval Harrymu všecko o čtyřech míčích a postavení sedmi hráčů, líčil mu slavné zápasy, kterých se zúčastnil se svými bratry, a jaké koště by si rád pořídil, kdyby měl peníze. Zrovna když se dostal už k jemnějším finesám hry, dveře do kupé se znovu otevřely; tentokrát to však nebyl ani Neville, kterému utekl žabák, ani Hermiona Grangerová.

Do kupé vešli tři chlapci a prostředního z nich Harry okamžitě poznal: byl to ten bledolící chlapec z oděvního obchodu madame Malkinové. Prohlížel si ted' Harryho s mnohem větším zájmem než předtím na Příčné ulici.

"Je to pravda?" zeptal se. "Celý vlak si vykládá, že v tomhle kupé sedí Harry Potter. Takže to jsi ty?" "Ano," přisvědčil Harry a díval se na chlapce, kteří přišli s ním. Oba dva byli ramenatí a oba vyhlíželi velice zákeřně. Jak stáli vedle bledolícího chlapce, vypadali jako jeho tělesná stráž.

"Tohle je Crabbe a tohle Goyle," utrousil bledolící chlapec nedbale, když si všiml, kam se Harry dívá. "A mně říkají Malfoy, Draco Malfoy."

Ron si zlehka odkašlal; možná tím chtěl zakryt, že se zahihňal. Draco Malfoy se ted' podíval na něj.

"Nejspíš si myslíš, že moje jméno je k smíchu, co? Tebe se nemusím ptát, kdo jsi. Můj otec mi říkal, že všichni Weasleyovi mají rudé vlasy, pihy a víc dětí, než si mohou dovolit."

Obrátil se zpátky k Harrymu.

"Brzo zjistíš, že některé kouzelnické rodiny jsou daleko lepší než jiné, Pottere. Přece by ses nechtěl přátelit s takovými, co za to nestojí. V tom ti mohu být nápomocný."

Natáhl ruku a podával mu ji, Harry ji však nestiskl. "Díky, ale myslím, že sám dokážu posoudit, zač kdo stojí," řekl chladně.

Draco Malfoy nezrudl, jeho bledé tváře však dostaly růžový nádech.

"Na tvém místě bych si dával pozor, Pottere," pronesl pomalu. "Pokud nebudeš zdvořilejší, dopadneš jako tvoji rodiče. Ti také nevěděli, co je pro ně dobré. Když budeš držet s takovou holotou, jako jsou Weasleyovi a ten tvůj Hagrid, padne to i na tebe."

To už Harry i Ron byli na nohou. Ron měl tvář stejně rudou jako vlasy.

"Řekni to ještě jednou!" vyzval Malfoye.

"Snad byste se do nás nechtěli pustit?" ušklíbl se Draco.

"Jestli okamžitě nevypadnete, tak ano," řekl Harry s větší odvahou, než jakou doopravdy cítil, poněvadž Crabbe i Goyle byli o dost větší než on a Ron.

"Ale nám se ještě odtud nechce, co říkáte, hoši? My jsme už všecko snědli, a jak vidím, vám ještě něco zbylo."

Goyle vztáhl ruku po čokoládových žabkách vedle Rona - Ron se na něj vrhl, ale ještě než se ho vubec stačil dotknout, Goyle strašlivě zařval.

Na prstu mu visela krysa Prašivka, malé ostré zoubky mu zabořila hluboko cío jednoho článku - Crabbe a Malfoy spěšně couvali, zatímco Goyle vřískal a mával Prašivkou sem tam, a když krysa konečně odletěla a narazila do okna, všichni tři okamžitě zmizeli. Možná si mysleli, že mezi cukrovím číhají ještě další krysy, nebo snad zaslechli kroky, poněvadž vzápětí se ve dveřích objevila Hermiona Grangerová.

"Co se to tu děje?" zeptala se při pohledu na cukroví rozházené po zemi a na Rona, který právě zvedal Prašivku za ocas.

"Myslím, že jí vyrazil dech," řekl Ron Harrymu, ale pak si prohlédl Prašivku důkladněji. "Ne - to by jeden nevěřil! Ona už zase usnula."

Prašivka opravdu spala.
"Ty jsi už někdy Malfoye viděl?"
Harry mu vysvětlil, jak se spolu setkali na Příčné ulici.

"O jejich rodině jsem už slyšel," řekl Ron ponuře. "Byli mezi prvními, kdo přešli zpátky na naši stranu, když Ty-víš-kdo zmizel. Tvrdili, že je očaroval, ale můj taťka tomu nevěří. Říká, že Malfoyův otec nepotřeboval žádnou výmluvu, aby se přidal na stranu Zla." Obrátil se k Hermioně. "Co pro tebe můžeme udělat?"

"Měli byste si pospíšit a převléknout se. Ted' jsem byla vepředu zeptat se strojvedoucího; říkal, že už jsme skoro na místě. Poslyšte, neprali vy jste se tady? Přijdete do maléru, ještě než vůbec přijedeme do Bradavic!"

"To se prala Prašivka, my ne," zaškaredil se na ni Ron. "Byla bys tak hodná a šla ven, než se převlékneme?"

"No ovšem - přišla jsem k vám jen proto, že ti venku se chovají jako malé děti, běhají po chodbičkách sem a tam," nafoukla se Hermiona. "A mimochodem, máš špinavý nos, jestli o tom nevíš."

Ron se na ni nasupeně díval, dokud neodešla. Harry vyhlédl z okna. Smrákalo se a on spatřil hory a lesy pod nachovou oblohou. Vypadalo to, že vlak opravdu zpomaluje.

Oba chlapci si sundali bundy a oblékli si dlouhé černé hábity. Ron ho měl tak krátký, že mu pod ním byly vidět trenýrky.

Pak už se celým vlakem rozlehl hlas: "Za pět minut budeme v Bradavicích. Svá zavazadla nechte prosím ve vlaku, dopravíme je do školy zvlášt."

Harry cítil, jak se mu nejistotou svírá žaludek, a viděl, že Ron pod svými pihami zbledl. Nacpali si do kapes poslední cukroví a připojili se k zástupu, který se tlačil v chodbičce.

Vlak opravdu zpomaloval, až nakonec zastavil. Všichni se tlačili ke dveřím a ven na maličké, zešeřelé nástupiště. Harry ucítil studený večerní vzduch a zatřásl se. Potom se nad hlavami studentů zakymácela lampa, a Harry uslyšel povědomý hlas: "Prváci! Všechny prváci sem! Jseš v pořádku, Harry?"

Nad mořem hlav zářil radostí Hagridův obrovský zarostlý obličej.

"No tak, všechny za mnou - eště je tu nějakej prvák? Dávejte pozor na cestu! Všechny prváci za mnou!"

Klouzali a škobrtali za Hagridem dolů po nějaké příkré, úzké pěšině. Po obou stranách byla taková tma, až si Harry říkal, že tam musí být hustý les. Nikomu nebylo do řeči. Neville - ten chlapec, kterému se pořád ztrácela žába - jednou či dvakrát zafňukal.

"Za chvilku prvně uvidíte Bradavice," zavolal na ně Hagrid přes rameno, "jen co projdeme toudle zatáčkou."

Hned nato zaznělo hlasité "Óóóóóó!"

Úzká pěšina náhle vyústila na břeh velkého černého jezera. Na vrcholu vysoké hory na protějším břehu se tyčil obrovský hrad s množstvím věží a hlásek a jeho okna zářila do nebe plného hvězd.

"Do každýho člunu jen čtyry!" křikl Hagrid a ukazoval na dlouhou řadu loděk, které na ně čekaly u břehu. K Harrymu a Ronovi si do loďky přisedli Neville a Hermiona.

"Nastoupili už všechny?" houkl Hagrid, který měl loďku sám pro sebe. "Takže - JEDEM!"

A celá flotila loděk naráz vyrazila vpřed a klouzala po jezeře, které bylo hladké jako sklo. Všichni mlčeli a upírali oči na obrovský hrad na obzoru. Tyčil se nad nimi výš a výš, jak připlouvali blíž a blíž k útesu, na kterém stál.

"Sehnout hlavy!" zařval Hagrid, jakmile první čluny dorazily k útesu; všichni se shýbli a loďky s nimi propluly clonou z břečtanu, za níž zel na přední straně útesu široký otvor. Proud je unášel temným tunelem, jako by mířili přímo pod hrad, až dorazili do jakéhosi podzemního přístavu, kde se s námahou vyškrábali na břeh plný kamení a oblázků.

"Poslechni, ty tam! To je tvůj žabák?" zeptal se Hagrid, jak si ještě prohlížel loďky, ze kterých vystupovali.

"Trevore!" vykřikl Neville šťastně a vztáhl k němu ruce. Potom už ve světle Hagridovy lampy šplhali strmou pěšinou ve skalách, až konečně stanuli na hladkém, vlhkém trávníku přímo pod hradem.

Pak ještě vystoupili po kamenném schodišti a shlukli se před mohutnou vstupní branou z dubového dřeva.

"Jste všechny? Ty tam, máš toho svýho žabáka?" Hagrid zvedl svou obrovskou pěst a třikrát zabušil na hradní bránu.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář