Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola šestnáctá - Padacími dveřmi a ještě dál

10. 6. 2009

V příštích letech si Harry nikdy nebyl s to tak úplně vybavit, jak vůbec dokázal složit všechny zkoušky, když napůl očekával, že se každou chvíli rozletí dveře a dovnitř vpadne Voldemort. Dny se však vlekly jeden za druhým a nebylo pochyb, že za zamčenými dveřmi je Chloupek ještě pořád naživu a při síle.

Bylo úmorné vedro, hlavně ve velké učebně, kde psali písemky. Na zkoušky dostali nová brka, zvlášť ošetřená kouzlem proti podvádění.

Skládali ovšem i praktické zkoušky. Profesor Kratiknot si je po jednom volal do své učebny, aby mu předvedli, jestli dokážou, aby ananas stepoval po lavici. Profesorka McGonagallová zase sledovala, jak studenti mění myš v tabatěrku na šňupací tabák, a dávala jim body podle toho, jak se jim povedla, a naopak jim je odčítala, pokud tabatěrka měla vousky. Snape všechny znervóznil, když jim stál za zády, zatímco oni se snažili vzpomenout si, jak se připravuje Lektvar zapomnění.

Harry dělal, co bylo v jeho silách, a snažil se nemyslet na řezavou bolest na čele, která ho od výpravy do lesa nepřestávala sužovat. Nevine si o něm myslel, že je tak nervózní kvůli zkouškám, poněvadž nemohl spát, ve skutečnosti však Harryho znovu a znovu probouzela jeho stará noční můra; ted' však byla ještě horší než dřív, poněvadž se mu v onom snu zjevoval i zakuklenec, kterému od úst kapala krev.

Možná to bylo tím, že Ron a Hermiona na vlastní oči neviděli to, co Harry spatřil v lese, nebo proto, že je na čele nepálila žádná jizva, nezdálo se však, že by se kvůli Kameni znepokojovali tolik jako on. Pomyšlení na Voldemorta je sice děsilo, neobjevoval se však co chvíli v jejich snech a opakování ke zkouškám je tak zaměstnávalo, že neměli čas dělat si starosti, co Snape nebo někdo jiný mají za lubem.

Jako poslední skládali zkoušku z dějin čar a kouzel. Ještě hodinu museli odpovídat na otázky o potřeštěných kouzelnících, kteří kdysi dávno vynalezli samomíchací kotlíky, a pak už je čekalo volno - volno po celý nádherný týden, než budou vyhlášeny výsledky zkoušek. Když je duch profesora Binnse vyzval, aby odložili brka a stočili své pergameny, Harry se neudržel a spolu s ostatními výskal radostí.

"Bylo to daleko snazší, než jsem si myslela," mínila Hermiona, když se připojili k houfu, jenž se vyhrnul do slunečného dne venku. "Vůbec jsem se nemusela učit o Řádu chování vlkodlaků z roku 1637 ani o povstání Elfrika Horlivého."

Hermiona si po zkouškách vždycky ráda ještě procházela písemky, Ron však prohlásil, že se mu z toho dělá nanic, a tak se raději vypravili k jezeru a tam si lehli pod strom. Weasleyova dvojčata a Lee Jordan právě lechtali na chapadlech obří sépii, která se vyhřívala na teplé mělčině.

"Už si nemusíme nic opakovat," vzdychl Ron šťastně a natáhl se do trávy. "Měl by ses tvářit veseleji, Harry, máme ted' celý týden, než se dozvíme, jak jsme to zvrtali; zatím si nemusíme dělat starosti."

Harry si mnul čelo.

"Rád bych věděl, co tohle má znamenat!" vybuchl hněvivě. "Ta jizva mě nepřestává bolet - už se mi to stávalo dřív, ale ne tak často."

"Zajdi si za madame Pomfreyovou," radila Hermiona. "Nejsem nemocný," namítl Harry. "Myslím, že je to varování... Znamení, že se blíží nebezpečí."

Rona to nedokázalo vzrušit; bylo příliš horko. "Uklidni se, Harry, Hermiona má pravdu: dokud je tu Brumbál, Kámen je v bezpečí. Ostatně nemáme žádný důkaz, že by Snape zjistil, jak projít kolem Chloupka. Už jednou málem přišel o nohu, takže to sotva hned zkusí znovu. A spíš bude Nevine hrát famfrpál za Anglii, než aby Hagrid prozradil Brumbálovo tajemství."

Harry přikývl, nedokázal se však zbavit vtíravého pocitu, že něco zapomněl udělat, něco velice důležitého. Když se to pokusil ostatním vysvětlit, Hermiona řekla: "Za to všecko můžou zkoušky! Já se včera v noci probudila a stačila jsem přečíst polovinu svých poznámek o přeměňování, než jsem si vzpomněla, že tu zkoušku už máme za sebou."

Harry si nicméně byl jist, že onen neklidný pocit nemá se zkouškami co dělat. Pozoroval sovu, která po zářivě modrém nebi letěla ke škole s nějakým vzkazem v zobáku. Hagrid byl jediný, kdo mu kdy posílal dopisy. A Hagrid by Brumbála nikdy nezradil; Hagrid by nikdy nikomu neřekl, jak projít kolem Chloupka... nikdy... ale

A v tu chvíli byl na nohou.
"Kam jdeš?" zeptal se Ron ospale.

"Právě mě něco napadlo," odpověděl Harry, bledý jako stěna. "Musíme hned ted' za Hagridem."

"A proč?" vyhrkla Hermiona a vyskočila také, aby o něco nepřišla.

"Nepřipadá vám trochu divné," řekl Harry a namáhavě stoupal do travnatého svahu, "že když Hagrid ze všeho nejvíc stojí o draka, objeví se nějaký cizinec, který čirou náhodou má v kapse vejce? Kolik lidí chodí po světě s dračím vejcem, když je to proti kouzelnickým zákonům? Měl opravdu štěstí, že natrefil zrovna na Hagrida, nemyslíte? Proč jsem si to neuvědomil dřív?"

"Jak to myslíš?" zeptal se Ron, Harry mu však neodpověděl a utíkal přes školní pozemky k lesu, jak nejrychleji mohl.

Hagrid seděl v lenošce venku před hájovnou; nohavice i rukávy měl vyhrnuté a loupal do velké mísy hrášek.

"Nazdar," řekl a usmíval se na ně. "Takže máte po zkouškách? A máte chvilku dát si loka něčeho dobrýho?"

"Ano, prosím," zvolal Ron, Harry ho však přerušil. "Ne, Hagride, máme naspěch; ale potřebuji se tě na něco zeptat. Pamatuješ se na ten večer, kdy jsi vyhrál Norberta? Jak vypadal ten cizinec, se kterým jsi hrál karty?"

"To nevím," řekl Hagrid lhostejně, "poněvač si nesundal kápi."

Když viděl, jak ohromeně se všichni tři tváří, povytáhl obočí.

"Tak divný to zas není; u Prasečí hlavy - tak se menuje ta hospoda dole ve vsi - potkáte spoustu všelijakejch lidí. Co já vím, moh to bejt nějakej obchodník s drakama. Do tváře jsem mu vůbec neviděl, poněvač měl celou dobu na hlavě kápi."

Harry dosedl na zem vedle mísy s hráškem.

"A o čem jsi s ním mluvil, Hagride? Zmínil ses vůbec o Bradavicích?"

"Možná že na to přišla řeč," svraštil čelo Hagrid, jak se snažil vzpomenout si na ten večer. ,- Jo... ptal se, co dělám, a já mu řek, že dělám hajnýho a starám se vo zvířata... Von se vyptával, vo jaký... tak jsem mu to pověděl... a taky jsem mu řek, že jsem si dovopravdy vždycky přál mít draka... a potom... už si to tak dobře nepamatuju, poněvač mně platil jednu skleničku za druhou... Počkej... jo, potom řek, že má dračí vejce a esli chci, že si vo něj můžem zahrát karty... ale musí prej mít jistotu, že to s ním budu umět, poněvač by ho nedal jen tak někomu... Tak jsem mu řek, že po Chloupkovi to s drakem bude lebeda..."

"A co on - zajímal se nějak o Chloupka?" zeptal se Harry a snažil se mluvit klidně.

"No - to jo - kolik potkáte tříhlavejch psů, i tady kolem Bradavic? Tak jsem mu řek, že s Chloupkem je to úplná hračka, když víte, jak ho uklidnit, stačí mu něco zahrát, a von v tu chvíli usne -'

Naráz se Hagrid zatvářil zděšeně.

"To jsem vám ale neměl říkat!" vyhrkl. "Zapomeňte, že jsem něco takovýho řek! Počkejte - kam dete?"

Harry, Ron a Hermiona mezi sebou nepromluvili jediné slovo, dokud nestáli ve vstupní sini, která jim po slunečném dnu venku připadala velice chladná a ponurá.

"Musíme jít za Brumbálem," prohlásil Harry. "Hagrid tomu cizinci prozradil, jak projít kolem Chloupka, a pod tou kápí se skrýval bud' Snape, nebo Voldemort - musela to být hračka, jakmile Hagrida opil. Doufám jen, že nám Brumbál uvěří. Firenze by nás mohl podpořit, jestli mu v tom Bane nezabrání. Kde vůbec je Brumbálova pracovna?"

Rozhlíželi se, jako by doufali, že spatří šipku, která jim ukáže, kudy se mají dát. Nikdy jim nikdo neřekl, kde Brumbál vlastně bydlí, ani nevěděli o nikom, koho by k němu poslali.

"Musíme se prostě -" začal Harry, tu se však síní rozlehl zvučný hlas:

"Co vy tři děláte tady uvnitř?"

Byla to profesorka McGonagallová s obrovským stohem knih v náručí.

"Chceme mluvit s profesorem Brumbálem," prohlásila Hermiona; Harrymu i Ronovi to připadlo dost odvážné.

"Vy chcete mluvit s profesorem Brumbálem?" opakovala profesorka McGonagallová, jako by chtěli provést něco velice podezřelého. "A proč?"

Harry polkl naprázdno - co ted'?

"Vlastně je to důvěrné," prohlásil, ale v tu chvíli si přál, aby to býval raději neřekl, poněvadž profesorce McGonagallové se zachvělo chřípí.

"Profesor Brumbál je už deset minut pryč," pronesla chladně. "Dostal spěšnou sovu z Ministerstva kouzel a ihned odletěl do Londýna

"Je pryč?" řekl Harry zoufale. "Právě ted-"

"Profesor Brumbál je velice významný kouzelník, Pottere, a jeho čas je tuze drahý -"

"Ale tohle je důležité!"

"To, co mu chcete říct, je důležitější než Ministerstvo kouzel, Pottere?"

"Víte, paní profesorko," řekl Harry a odložil všechnu opatrnost, "ono jde totiž o Kámen mudrců -" Profesorka McGonagallová snad očekávala leccos, ale tohle ne. Knihy, které držela v náručí, jí spadly na zem, profesorka je však nezdvihla.

"Jak to, že víte o -" vykoktala.

"Paní profesorko, já myslím - já vím, že Sn... že někdo hodlá Kámen ukrást. Musím mluvit s profesorem Brumbálem."

Podívala se na něj napůl ohromeně, napůl podezíravě.

"Profesor Brumbál se vrátí zítra," prohlásila nakonec. "Nevím, jak jste se o Kameni dověděli, ale ujišťuji vás, že ho nikdo ukrást nemůže, na to je víc než dobře střežený."

"Ale, paní profesorko -"

"Vím, o čem mluvím, Pottere," řekla úsečně. Sehnula se a posbírala spadlé knihy. "Doporučuji vám, abyste všichni šli raději ven a užívali si sluníčka."

Harry, Ron a Hermiona to však neudělali.

"Bude to dnes večer," řekl Harry, jakmile měl jistotu, že profesorka McGonagallová je z doslechu. "Snape dnes večer projde padacími dveřmi. Ví už všecko, co potřebuje, a ted' je z cesty i Brumbál. Ten vzkaz poslal určitě Snape, vsadím se, že se na Ministerstvu kouzel budou náramně divit, až se tam Brumbál objeví." "Ale co můžeme -`

Hermiona vyjekla. Harry a Ron se otočili. Za nimi stál Snape.

"Dobré odpoledne," řekl přívětivě. Všichni tři se na něj upřeně podívali.

"Neměli byste zůstávat uvnitř, když je venku tak krásně," pronesl s podivným, křivým úsměvem.

"My jsme totiž -" začal Harry, i když neměl tušení, co vlastně řekne.

"Měli byste být opatrnější," řekl Snape. "Když se tu budete takhle potloukat, leckdo si ještě pomyslí, že asi máte něco za lubem. A Nebelvír si už opravdu nemůže dovolit ztrácet další body, co říkáte?"

Harry zrudl. Už se otočili, že tedy půjdou ven, Snape je však zavolal zpátky.

"Dejte si pozor, Pottere - jestli se ještě jednou budete v noci toulat po škole, osobně se postarám, aby vás vyloučili. Přeji vám pěkný den."

A dlouhými kroky zamířil ke sborovně.
Venku na kamenných schodech se Harry obrátil k ostatním.

"Takže už víme, co máme dělat," zašeptal naléhavě. "Jeden z nás bude hlídat Snapea - musí čekat před sborovnou a sledovat ho, pokud vyjde ven. To by sis měla vzít na starost ty, Hermiono."

"Proč já?"

"To je přece jasné," řekl Ron. "Můžeš předstírat, že čekáš na profesora Kratiknota." Nasadil vysoký hlas: "Pane profesore, já jsem z toho tak nešťastná, myslím, že jsem popletla otázku čtrnáct bé."

"Hele, nech si toho," řekla Hermiona; souhlasila však, že bude Snapea hlídat.

"A my dva počkáme před chodbou ve třetím poschodí," řekl Harry Ronovi. "Pojď."

S onou částí plánu však neuspěli. Sotva dorazili ke dveřím, které oddělovaly Chloupka od zbytku školní budovy, objevila se znovu profesorka McGonagallová a tentokrát se už rozčílila.

"Vy si snad myslíte, že je těžší dostat se přes vás dva než přes tolik kouzel a zaříkadel!" spustila na ně. "Už mám těch vašich nesmyslů dost! Jestli se dozvím, že jste se ještě jednou tady někde ukázali, odečtu Nebelvíru dalších padesát bodů! Ano, Weasleyi, své vlastní koleji!"

Harry a Ron se vrátili do společenské místnosti. "Aspoň že Hermiona sleduje Snapea," říkal Harry právě, když se podobizna Buclaté dámy rozevřela a vešla Hermiona.

"Ani nevíš, jak mě to mrzí, Harry!" naříkala. "Snape vyšel ven a zeptal se, co tam dělám. Řekla jsem mu, že čekám na Kratiknota, a Snape pro něj došel; teprve ted' mě Kratiknot pustil, a já nemám tušení, kam Snape mezitím zmizel."

"Takže je to jasné, že?" poznamenal Harry.

Ron a Hermiona na něj upřeně pohlédli. Harry byl bledý a oči se mu leskly.

"Dnes večer půjdu ven a zkusím dostat se ke Kameni dřív než on."

"Ty ses zbláznil!" řekl Ron.

"To přece nemůžeš!" namítla Hermiona. "Po tom, co nám řekli Snape i McGonagallová! Vždyť tě vyloučí!"

"A CO MÁ BÝT?" rozkřikl se Harry. "Copak to nechápete? Jestli se Snape zmocní Kamene, Voldemort se vrátí! Vy jste neslyšeli, co se dělo, když se snažil zmocnit se vlády? Pak už nebudou žádné Bradavice, odkud by mě mohli vyloučit! Bud' je srovná se zemí, nebo z nich udělá školu černé magie! Ted' už přece nesejde na tom, jestli ztratíme nějaké body! Myslíte, že nechá vás a vaše rodiny na pokoji, pokud Nebelvír získá školní pohár? Jestli mě někdo chytí dřív, než se dostanu ke Kameni, budu se muset vrátit k Dursleyovým a čekat, až mě tam Voldemort objeví; prostě jen umřu o trochu později než tady, poněvadž já k mocnostem Zla nikdy nepřejdu! Dnes večer těmi padacími dveřmi projdu a nic, co vy dva řeknete, mě nezastaví! Voldemort mi zabil rodiče, na to nezapomínejte!"

Díval se na ně planoucím pohledem. "Máš pravdu, Harry," špitla Hermiona.

"Vezmu si neviditelný plášť," řekl Harry. ,Ještě štěstí, že jsem ho dostal zpátky."

"Ale vejdeme se pod něj všichni tři?" uvažoval Ron.

"Jak to myslíš - všichni tři?"

"Prosím tě, přece si nemyslíš, že tě necháme jít samotného?"

"To rozhodně ne," prohlásila Hermiona rázně. "Jak myslíš, že by ses bez nás dostal ke Kameni? Radši se ještě podívám do svých knížek, třeba tam najdu něco užitečného."

"Ale jestli nás chytí, vyloučí i vás."

"Jestli to bude záležet na mně, tak ne," řekla Hermiona důrazně. "Kratiknot mi prozradil, že u něj jsem zkoušku udělala na sto dvacet procent. Po takovém výsledku mě přece nevyhodí!"

Po večeři všichni tři nervózně seděli stranou ve společenské místnosti. Nikdo je nevyrušoval; koneckonců, nikdo z Nebelvíru už neměl Harrymu co říci, byl to však první večer, kdy mu to nevadilo. Hermiona ještě listovala ve svých poznámkách, že třeba objeví nějaké kouzlo, které by jim pomohlo dostat se dovnitř. Harry ani Ron toho za celý večer moc nenamluvili; oba dva mysleli na to, co se chystali podniknout.

Společenská místnost se pomalu vyprázdnila, jak studenti jeden po druhém odcházeli na kutě. "Radši už jdi pro ten plášt," zamumlal Ron, když se Lee Jordan konečně přestal protahovat a zívat a šel si lehnout. Harry vyběhl nahoru do ložnice, kde už byla tma. Vytáhl plášť a potom mu pohled padl na flétnu, kterou dostal od Hagrida k Vánocům. Strčil si ji do kapsy, že ji použije na Chloupka - zpívat se mu nijak zvlášť nechtělo.

Vrátil se dolů do společenské místnosti.

"Radši si ten plášť roztáhneme už tady a přesvědčíme se, jestli se pod něj vejdeme všichni tři - co kdyby Filch zahlédl nohu jednoho z nás, jak chodí sama po chodbě -"

"Co to děláte?" ozval se z kouta nějaký hlas, a zpoza jednoho křesla vylezl Neville; v ruce pevně svíral svého žabáka Trevora, který jako by v tu chvíli znovu zkoušel dostat se na svobodu.

"Nic, Neville, vůbec nic," ujistil ho Harry a spěšně schoval plášť za zády.

Neville si zkoumavě prohlížel jejich provinilé obličeje.
"Vy už zas jdete ven," řekl.

"Ne, ne," popřela Hermiona. "Nejdeme nikam. A proč ty ještě nejsi v posteli, Neville?"

Harry se podíval na stojací hodiny u dveří. Nemohli už ztrácet čas; Snape v tu chvíli už možná hrál Chloupkovi, aby ho uspal.

"Nesmíte jít ven," namítl Neville, "nebo vás zase chytnou, a Nebelvír na tom bude ještě hůř."

"Ty nechápeš," řekl Harry, "jak je to důležité." Neville si však očividně dodával odvahu, aby udělal něco zoufalého.

"Já vám to nedovolím," řekl a spěšně se postavil před tajný vchod v podobizně, "i kdybych - i kdybych se s vámi měl poprat!"

"Neville!" vybuchl Ron. "Jdi od toho vchodu a nechovej se jako hlupák -"

"Neříkej mi hlupák!" ohradil se Neville. "Myslím, že už byste žádná pravidla školního řádu porušovat neměli! A byli jste to vy, kdo mi řekl, že se mám každému postavit!"

"To ano, ale ne nám," řekl Ron podrážděně. "Neville, ty vůbec nevíš, co děláš."

Pokročil k němu a Neville upustil žabáka Trevora, který jedním skokem zmizel do tmy.

"Tak pojď a zkus mě uhodit!" řekl Neville a zdvihl pěsti. "Čekám na tebe!"

Harry se obrátil k Hermioně. ,.Udělej něco," vyzval ji zoufale. Hermiona pokročila vpřed.

"Neville," řekla. "Mrzí mě to, opravdu mě to mrzí." A zdvihla hůlku.

"Petrificus Totalus!"vykřikla a namířila jí na Nevilla.

Tomu rázem sklesly paže k bokům a nohy se mu srazily k sobě. Celé tělo mu ztopornělo; okamžik se ještě potácel a potom padl na tvář, ztuhlý jako kus dřeva.

Hermiona se k němu vrhla a převrátila ho. Neville měl pevně sevřená ústa, takže nebyl s to pronést ani slovo. Dokázal hýbat jen očima a s hrůzou je pozoroval.

"Co jsi mu to udělala?" zeptal se Harry šeptem. "Říká se tomu Úplné spoutání," vysvětlila Hermiona nešťastně. "Neville, mě to opravdu moc mrzí."

"Museli jsme to udělat, Neville, nemáme čas ti ted' všecko vysvětlovat," řekl Harry.

"Jednou to pochopíš, Neville," řekl Ron, když ho překročili a zahalili se do neviditelného pláště.

To, že za sebou nechali Nevilla nehybně ležícího na podlaze, jim však nijak nepřidalo. Byli tak nervózní, že stín každé sochy jim připadal jako Filch, a každý vzdálený poryv větru jim zněl jako Protiva, který se na ně už už vrhá.

Když dorazili k prvnímu schodišti, zahlédli paní Norrisovou, jak se plíží po hořejších schodech. "Hele, co kdybychom ji nakopli, aspoň jednou," zašeptal Ron Harrymu do ucha, ale ten zakroutil hlavou. Ve chvíli, kdy ji opatrně obcházeli, paní Norrisová na ně upřela své oči pronikavé jako svítilny, ale nic nepodnikla.

Až ke schodům, jež vedly do třetího poschodí, už nikoho nepotkali; v polovině schodiště se však trhaně pohyboval Protiva a uvolňoval koberec, aby přes něj někdo upadl.

"Kdo je tam?" zeptal se najednou, jak vystupovali k němu, a přimhouřil své zlovolně černé oči. ,Vím, že tu jsi, i když tě nevidím. Jsi démon nebo duch, nebo jen nějaký ubohý studentík?"

Vznesl se do vzduchu, zůstal viset nad schodištěm a úkosem hleděl směrem k nim.

"Nejspíš bych měl zavolat Filche; to bych asi měl, když se tu někdo plíží a není ho vidět."

Harry dostal nenadálý nápad.

"Protivo," zachraplal šeptem, "Krvavý Baron má své důvody, proč je neviditelný."

Protiva málem spadl dolů, tak se polekal. Až v poslední chvíli se přece jen vzchopil a zůstal viset asi stopu nad schody.

"Převelice se omlouvám, Vaše krvavosti, pane barone," řekl podlézavě. "Je to moje chyba, jenom moje - já jsem vás totiž neviděl - ani jsem vás nemohl vidět, když jste neviditelný - nezlobte se na chudáka Protivu, to byl jen takový žertík, pane."

"Mám tady něco na práci, Protivo," zakrákal Harry. "Dnes večer sem už ani nepáchněte."

"Rozumím, pane, můžete se spolehnout, pane," řekl Protiva a znovu se vznesl do vzduchu. "Doufám, že se vám vaše práce vydaří, pane barone, nebudu vám překážet."

Hned nato spěšně zmizel.
"To bylo úžasné, Harry," zašeptal Ron.

Několik vteřin nato byli na místě, před chodbou v třetím poschodí - a dveře byly pootevřené.

"A máme to," řekl Harry klidně. "Snape už kolem Chloupka prošel."

Při pohledu na otevřené dveře jako by všichni tři teprve opravdu pochopili, co mají před sebou. Harry se pod pláštěm obrátil k ostatním.

"Jestli se chcete vrátit, nebudu vám to nijak vyčítat," řekl. "Můžete si vzít plášť, já už ho ted' nebudu potřebovat."

"Nemluv hlouposti," řekl Ron.

"Jdeme s tebou," prohlásila Hermiona. Harry otevřel dveře dokořán.

Jak dveře zaskřípaly, zaslechli naráz hluboké, temné vrčení. Všechny tři psí hlavu zběsile čenichaly směrem k nim, i když je nemohly vidět.

"Co to má u nohou?" zašeptala Hermiona. "Vypadá to jako harfa," řekl Ron. "Tu tady zřejmě nechal Snape."

"Nejspíš se probudí, jakmile mu přestanou hrát," soudil Harry. "Takže se do toho dáme."

Přitiskl si Hagridovu flétnu ke rtům a foukl do ní. Nebyla to opravdová melodie, hned od prvního tónu však netvorovi začala klesat víčka. Harry sotva stačil nabírat dech. Pes vrčel míň a míň, až přestal úplně ještě chvíli vrávoral, potom však klesl na kolena a nakonec se svalil na podlahu a tvrdě usnul.

"Ne abys přestal hrát," varoval Harryho Ron, když vyklouzli zpod pláště a plížili se k padacím dveřím. Jak se přiblížili k obrovským hlavám, zřetelně cítili psův horký, páchnoucí dech.

"Myslím, že ty dveře dokážeme otevřít," mínil Ron a díval se psovi přes záda. "Chceš jít první, Hermiono?" "Ne, nechci!"

"Jak myslíš," Ron zaťal zuby a překročil Chloupkovy nohy. Shýbl se, zatáhl za kruh padacích dveří a ty vyskočily vzhůru a otevřely se.

"Co tam vidíš?" zeptala se Hermiona úzkostně. "Vůbec nic - jenom tmu - a nemáme po čem slézt, musíme prostě skočit dolů."

Harry ještě pořád hrál na flétnu a ted' na Rona zamával, aby upoutal jeho pozornost; ukazoval na sebe. "Ty chceš jít první? Opravdu?" zeptal se Ron. "Nemám tušení, jak je to hluboko. Dej Hermioně tu flétnu, ať hraje, aby se Chloupek neprobudil."

Harry jí podal flétnu. Několik vteřin ticha stačilo, aby sebou pes trhl a zavrčel, jakmile však Hermiona začala hrát, upadl znovu do hlubokého spánku.

Harry ho přelezla podíval se padacími dveřmi dolů. Neviděl vůbec nic.

Spouštěl se do tmy pod sebou, až už visel jen na konečcích prstů. Pak se podíval nahoru na Rona a řekl: "Jestli se mi něco stane, nelezte za mnou. Jděte rovnou do sovince a pošlete po Hedvice zprávu Brumbálovi, rozuměl jsi?"

"Rozuměl," přisvědčil Ron.
"Ahoj za minutku, aspoň doufám..."

A Harry se pustil. Cítil, jak kolem něj sviští studený vlhký vzduch a padal, padal, padal

ŽUCH. S podivným tlumeným zvukem dopadl na něco měkkého. Posadil se a tápal kolem sebe, poněvadž jeho oči si na to šero ještě nezvykly. Připadalo mu, že snad sedí na nějaké rostlině.

"Je to dobré!" křikl ke světlu nahoře v padacích dveřích, které ted' vypadaly velké jako poštovní známka. "Dopadl jsem do měkkého, můžete skočit taky!"

Ron ho okamžitě následoval a rozplácl se hned vedle Harryho.
"Co je to tady?" byla jeho první slova.

"Nevím, nějaké rostliny. Nejspíš jsou tu proto, aby zbrzdily pád. Tak pojď, Hermiono!"

Hudba vysoko nahoře utichla. Zaslechli hlasité štěknutí, ale to už Hermiona skočila. Přistála na opačné straně od Harryho.

"Musíme být celé míle pod školou," řekla.

"Ještě štěstí, že tu jsou ty rostliny, to ti povím," oddechl si Ron.

"Štěstí?" vyjekla Hermiona. "Podívejte se na sebe, vy dva!"

Hbitě vyskočila a snažila se dostat k vlhké zdi. Musela zápasit o každou píd', poněvadž ve chvíli, kdy dopadla, jí rostlina začala ovíjet své hadovité úponky kolem kotníků. Harrymu a Ronovi už popínavá rostlina svými dlouhými příchytkami pevně spoutala nohy, aniž si toho všimli.

Hermiona se stačila vyprostit dřív, než ji rostlina stačila opravdu uchopit. Ted' jenom zděšeně přihlížela, jak oba chlapci zápasí, aby ovíjivku ze sebe strhli, čím víc se však snažili vyprostit, tím těsněji a rychleji je obmotávala.

"Nehýbejte se!" nařídila jim Hermiona. "Už vím, co to je - je to Ďáblovo osidlo!"

"To jsem rád, že víme, jak se jmenuje, to nám opravdu pomůže," utrhl se na ni Ron a zaklonil hlavu, aby se mu rostlina neovinula kolem krku.

"Bud' zticha, ať si můžu vzpomenout, jak ji zabít!" vyzvala ho Hermiona.

"Ale pospěš si, já už nemůžu dýchat!" zachroptěl Harry a zápasil s rostlinou, která se mu ovíjela kolem hrudi.

"Ďáblovo osidlo, Ďáblovo osidlo... Co to říkala profesorka Prýtová? - miluje tmu a vlhko -"

"Tak rozdělej oheň!" lapal po dechu Harry.

"Ano - ovšem - jenže tu není žádné dříví!" vykřikla Hermiona a lomila rukama.

"COPAK SES POMÁTLA?" zahulákal Ron. "JSI ČARODĚJKA, NEBO NE?"

"Abych nebyla!" ohradila se Hermiona, spěšně vytáhla hůlku, zamávala s ní, něco zamumlala a vyslala proti rostlině proud blankytně modrých plamínků, jaké před časem použila proti Snapeovi. Během několika vteřin oba chlapci ucítili, že stisk rostliny povoluje, jak couvala před světlem a před teplem. Škubala sebou a zmítala se, přece se však odvinula z jejich těl a oba byli zase volní.

"Ještě štěstí, že jsi při bylinkářství dávala pozor, Hermiono," řekl Harry, když se také postavil ke zdi a stíral si pot z tváře.

"Jo," řekl Ron, "a štěstí, že Harry v nebezpečí neztrácí hlavu - ,jenže tu není žádné dříví` - namouduši!"

"Tudy," řekl Harry a ukázal do kamenné chodby, jediné cesty, která vedla dál.

Kromě vlastních kroků slyšeli jen tiché kapání vody, která stékala po stěnách. Chodba se svažovala dolů a Harrymu to připomnělo návštěvu u Gringottových. S nepříjemným zatrnutím u srdce si vzpomněl, že trezory v kouzelnické bance údajně hlídají draci. Kdyby ted' potkali draka, dospělého draka... I s Norbertem zažili dost a dost.

"Neslyšíte nic?" zašeptal Ron.

Harry se zaposlouchal. Zepředu jako by k nim doléhalo tiché šustění a cinkání.

"Myslíte, že je to nějaký duch?"
"Já nevím... mně to zní jako křídla."

"Před námi je světlo - a něco se tam pohybuje." Dorazili na konec chodby a před sebou spatřili zářivě osvětlenou komnatu, jejíž strop se klenul vysoko nad jejich hlavami. Byla plná malých ptáčků, zářících jako drahokamy, kteří se vznášeli a padali dolů, kam jen pohlédli. Na opačné straně místnosti byly těžké dřevěné dveře.

"Myslíte, že se na nás vrhnou, když se pokusíme projít?" řekl Ron.

"Nejspíš ano," mínil Harry. "Nevypadají nijak útočně, ale myslím, že kdyby se všichni naráz snesli dolů... To se nedá nic dělat. Zkusím to přeběhnout."

Zhluboka se nadechl, zakryl si tvář rukama a vyrazil. Čekal, že každou chvíli ucítí ostré zobáky a drápy, které mu budou trhat kůži, ale nic se nestalo. Bez jediného škrábnutí se dostal až ke dveřím. Stiskl kliku, ale bylo zamčeno.

To už za ním dorazili i Ron a Hermiona. Lomcovali dveřmi a cloumali jimi, ty se však nepohnuly, dokonce ani když na ně Hermiona vyzkoušela své zaklínadlo Alohomora.

"Co si ted' počneme?" ozval se Ron.

"Ale ti ptáci... přece tu nejsou jen tak pro ozdobu," nadhodila Hermiona.

Chvíli je pozorovali, jak se jim vznášejí nad hlavami a třpytí se - jak to, že se tak třpytili?

"To nejsou žádní ptáci," řekl najednou Harry, "to jsou klíče! Okřídlené klíče - podívejte se pořádně! Takže to musí znamenat..." rozhlédl se po místnosti, zatímco Ron i Hermiona ještě hleděli na hejno létajících klíčů. "...Ano - podívejte se! Košťata! Musíme si klíč ke dveřím chytit!"

"Ale jsou jich stovky!"
Ron si prohlédl zámek na dveřích.

"Hledáme veliký, staromódní klíč - nejspíš ze stříbra, jako ta klika."

Každý z nich uchopil jedno koště, odrazili se a pak už se vznášeli uprostřed mračna klíčů. Natahovali ruce a chňapali po nich, začarované klíče však uhýbaly nebo zas padaly střemhlav dolů tak rychle, že bylo málem nemožné chytit třeba jen jediný.

Ne nadarmo ovšem byl Harry nejmladším chytačem za celé století. Byl s to postřehnout, co jiní neviděli. Sotva minutu se proplétal vírem duhového peří, když zahlédl obrovský stříbrný klíč s ohnutou rukojetí, jako by ho už někdo chytil a surově vrazil do klíčové dírky.

"To je on!" křikl na ostatní. "Tamhleten veliký - tam - ne, tamhle - ten s jasně modrými křídly - na jedné straně má peří úplně zmuchlané!"

Ron spěšně vyrazil směrem, kterým Harry ukazoval, narazil do stropu a málem spadl z koštěte. "Musíme na něj všichni najednou!" křikl Harry a nespouštěl oči z klíče s pochroumanou rukojetí. "Rone, ty po něm jdi seshora - Hermiono, zůstaň pod ním a nepust ho dolů - a já se ho pokusím chytit. Pozor, TEĎ!"

Ron se vrhl střemhlav dolů a Hermiona vyrazila vzhůru; klíč uhnul oběma a Harry se za ním vrhl jako blesk. Klíč spěšně vyrazil ke stěně, Harry se však naklonil dopředu a s ošklivým, praskavým zvukem ho jednou rukou přimáčkl ke kamenné zdi. Ron a Hermiona nadšeně vykřikli, a po celé vysoké síni se rozlehla ozvěna.

Rychle se snesli dolů a Harry doběhl ke dveřím; klíč v ruce se mu ještě pořád pokoušel klást odpor. Vší silou ho vrazil do zámku a otočil jím - podařilo se. Ve chvíli, kdy se zámek s cvaknutím otevřel, klíč znovu odlétl; ted', když už ho dvakrát někdo chytil, vypadal věru zuboženě.

"Jste připravení?" zeptal se Harry s rukou na klice. Ron i Hermiona přikývli a Harry otevřel.

V místnosti před nimi byla taková tma, že neviděli vůbec nic; ale když vstoupili, celou komnatu náhle zalilo světlo a odhalilo jim ohromující podívanou.

Stáli na okraji obrovské šachovnice, za černými figurami, které byly všechny vyšší než oni a vypadaly jako vytesané z nějakého černého kamene. Na opačné straně místnosti stály proti nim bílé figury. Harrymu, Ronovi i Hermioně přeběhl mráz po zádech žádná z mohutných bílých figur totiž neměla tvář. "A co ted'?" zašeptal Harry.

"To je přece jasné, nebo ne?" mínil Ron. "Musíme hrát, až se dostaneme na druhou stranu."

Za bílými figurami uviděli další dveře. "Ale jak?" zeptala se Hermiona nervózně. "Myslím,`` řekl Ron, "že musíme dělat šachové figury."

Došel k černému jezdci, natáhl ruku a dotkl se jeho koně. V tu chvíli kámen ožil. Kůň začal hrabat kopyty a jezdec otočil hlavu zakrytou přilbou a podíval se dolů na Rona.

"Musíme - ehm - musíme se k vám přidat, abychom se dostali na druhou stranu?"

Černý jezdec přikývl. Ron se otočil k oběma kamarádům.

"Tak tohle si musíme promyslet..." řekl. "Zřejmě máme zaujmout místo tří černých figur..."

Harry a Hermiona mlčky sledovali, jak uvažuje. Nakonec Ron prohlásil: "Víte, nerad bych, abyste se třeba urazili, ale žádný z vás nehraje šachy tak dobře -"

"Neurazíme se," řekl Harry spěšně. "Prostě nám pověz, co máme dělat."

"Ty, Harry, se postav místo tamhletoho střelce, a ty, Hermiono, jdi rovnou vedle něj místo té věže."

"A co ty?"
"Já budu jezdec," řekl Ron.

Černé figury nejspíš sledovaly jejich rozhovor, poněvadž při těch slovech se jeden jezdec, střelec a věž otočili zády k bílým figurám a opustili šachovnici; zůstala po nich tři prázdná pole, na která se postavili Harry, Ron a Hermiona.

"V šachu vždycky začíná bílý," řekl Ron a upřeně hleděl na druhou stranu šachovnice. "Ano... podívejte se..."

Jeden z bílých pěšců postoupil o dvě pole.

Ron začal vydávat povely černým figurám. Postupovaly mlčky tam, kam je posílal. Harrymu se třásla kolena. Co jestli prohrají?

"Harry - postup příčně o čtyři pole doprava." Poprvé se doopravdy vyděsili, když přišli o druhého jezdce. Bílá dáma ho srazila k zemi a odvlekla pryč ze šachovnice; zůstal tam nehybně ležet tváří dolů.

"Musel jsem to připustit," řekl Ron, s kterým to zjevně otřáslo. "Ted' můžeš vzít toho střelce, Hermiono, takže do toho."

Pokaždé když ztratili některou z figur, bílí neznali slitování. Zakrátko už podle zdi ležela hromada bezvládných černých figur. Dvakrát si Ron všiml ještě včas, že Harry a Hermiona jsou v nebezpečí. On sám se prudce pohyboval po šachovnici a vzal téměř tolik bílých figur, kolik ztratili černých.

"Už jsme skoro tam," zamumlal najednou. "Počkejte - ted' si to musím rozmyslet..."

Bílá dáma k němu otočila svou prázdnou tvář. "Ano," řekl Ron tiše, "to je jediný způsob... Musí mě vzít."

"TO NE!" vykřikli Harry a Hermiona.

"Tohle jsou šachy!" vyštěkl na ně Ron. "Při těch se musí něco obětovat! Popojdu dopředu a ona mě vezme - ale ty budeš mít možnost dát králi mat, Harry!" "Ale

"Chceš zastavit Snapea, nebo ne?" "Rone

"Podívej, jestli si nepospíšíš, bude už Kámen jeho!" Nic jiného se nedalo dělat.

"Připraveni?" zvolal Ron, bledý v obličeji, ale rozhodnutý. "Takže já jdu - a až vyhrajete, ne abyste se tu zbytečně zdržovali!"

Postoupil dopředu a bílá dáma se na něj vrhla. Zasadila mu svou kamennou paží důkladnou ránu do hlavy a Ron se zhroutil -

Hermiona vykřikla, ale zůstala stát na svém poli - a bílá dáma odvlekla Rona ze šachovnice. Vypadal, že je v bezvědomí.

Harrymu se třásla kolena, postoupil však o tři pole doleva.

Bílý král si sundal korunu a hodil ji Harrymu k nohám. Zvítězili. Šachové figury se jim uklonily a rozešly se; cesta k protějším dveřím byla volná. Harry a Hermiona se ještě naposled zoufale ohlédli po Ronovi a pak už se vřítili do dveří a chodbou za nimi se hnali dál.

"Ale co když je -"

"Ron bude v pořádku," prohlásil Harry pevně, aby přesvědčil sám sebe. "Co myslíš, že nás čeká ted'?" "Už jsme měli tu čest s kouzlem profesorky Prýtové - to bylo Ďáblovo osidlo - klíče určitě očaroval Kratiknot - McGonagallová proměnila šachové figury, aby byly živé - takže ještě by měli přijít se svými zaklínadly Quirrell a Snape."

Dorazili k dalším dveřím.

"Jak to vypadá?" zvídal šeptem Harry. "Můžeme dál."

Harry dveře otevřel.

V okamžiku jim chřípí naplnil odporný puch a oba si přidrželi hábity před nosem. Uslzenýma očima spatřili na podlaze před sebou roztaženého trolla ještě většího, než byl ten, kterého přemohli v předvečer Všech svatých, bez ducha a s krvavou boulí na hlavě.

"To jsem rád, že s tímhletím zápasit nemusíme," zašeptal Harry, když obezřetně překročili jednu z jeho mohutných nohou. "Prosím tě, pojď, tady se nedá dýchat."

Otevřel další dveře a oba jen stěží našli odvahu podívat se, co je čeká ted' - nebylo tam však nic zvlášt děsivého, jen stůl, na kterém v řadě stálo sedm lahví rozličných tvarů.

"Tohle si určitě vymyslel Snape," řekl Harry. "Co máme dělat?"

Překročili práh - a ve dveřích za nimi okamžitě vyšlehly plameny. Nebyl to však obyčejný oheň, tenhle měl nachovou barvu. Současně vyšlehly černé plameny i ve dveřích, které vedly dál. Byli v pasti.

"Podívej!" Hermiona uchopila svitek papíru, jenž ležel vedle lahví. Harry jí nahlížel přes rameno a četl:

 
Od této chvíle tě čeká jen nebezpečí,
dvě z nás ti pomohou - ta menší či ta větší.
Jen jedna ze všech ti umožní pokračovat,
druhá tě vrátí zpátky a musíš začít znova.
Jen víno z kopřiv dvě z nás lahví mají v sobě,
ze tří-li upiješ, octneš se v černém hrobě.
Vyber si, nechceš-li na věky zůstat tady,
a abys uspěl spíš, dáme ti čtyři rady:
Za prvé, i když jed se přiznat barvu bojí,
nalevo od vína vždy aspoň jeden stojí.
Za druhé, liší se láhve na konci řady,
na cestě dopředu však od nich nechtěj rady.
Za třetí, všecky sic odlišnou míru mají,
obr ni trpaslík jed ale neskrývají.
Za čtvrté, ta druhá zprava i zleva tají
obě dvě stejnou chuť
byt' odlišné se zdají.
 

Hermiona si hlasitě oddechla a Harry ke svému úžasu zjistil, že se usmívá; on sám by v tu chvíli udělal cokoliv, jenom to ne.

"Výborně, " řekla Hermiona. "Tohle nejsou žádná kouzla, nýbrž logika. Spousta těch největších kouzelníků neměla v hlavě ani za mák logiky; ti všichni by tu uvázli na věky!"

"Ale my tu uvázneme taky, nebo snad ne?"

"To víš, že ne," řekla Hermiona. "Všecko, co potřebujeme, je na tomhle papíru. Sedm lahví: ve třech je jed; ve dvou je víno; jedna nás bezpečně provede černým ohněm a jedna nás vrátí zpátky tím nachově rudým."

"Ale jak poznáme, kterou máme vypít?"
"Počkej minutku."

Hermiona si papír přečetla několikrát za sebou. Pak prošla kolem řady lahví tam a zpátky, něco si pro sebe mumlala a ukazovala na ně. Nakonec zatleskala.

"Už to mám," řekla. "Ta nejmenší nás provede černým ohněm - dál za Kamenem."

Harry si prohlížel maličkou lahvičku.

"V té je dost tak pro jednoho z nás," řekl potom. "Je v ní sotva jeden doušek."

Podívali se na sebe.

"A která tě vrátí zpátky těmi nachovými plameny?" Hermiona ukázala na kulatou láhev na pravém konci řady.

"Tu vypij ty," řekl Harry. "Ne, počkej - vrať se zpátky pro Rona - v síni s létajícími klíči si vezměte košťata, s těmi se dostanete padacími dveřmi ven a kolem Chloupka - pak jděte rovnou do sovince a pošlete Hedviku pro Brumbála, potřebujeme ho tady. Já snad dokážu Snapea na chvíli zadržet, ale doopravdy se s ním měřit nemohu."

"Ale Harry - co jestli s ním je Ty-víš-kdo?"

"No - jednou jsem už měl štěstí, ne?" řekl Harry a ukázal na svou jizvu. "Třeba ho budu mít i podruhé."

Hermioně se zachvěly rty a pak se nečekaně vrhla k Harrymu a objala ho.

"Hermiono!" "Harry - jsi veliký kouzelník, abys věděl."

"Nejsem tak dobrý jako ty," řekl v krajních rozpacích, když ho konečně pustila.

"Já?!" řekla Hermiona. "Jenom knížky! A to jsem si myslela, jak jsem chytrá! Jsou důležitější věci - přátelství a statečnost a - prosím tě, Harry, dávej na sebe pozor!"

"Vypij to první," řekl Harry. "Opravdu víš jistě, která z nich je která?"

"Vím," řekla Hermiona. Důkladně se napila z kulaté láhve na konci řady a zatřásla se.

"Není to jed?" zeptal se Harry úzkostně. "Ne - ale studí jako led."

"Rychle běž, než to přestane působit." "Mnoho štěstí - dávej na sebe pozor -" "BĚŽ!"

Hermiona se otočila a prošla nachovými plameny. Harry se zhluboka nadechl a uchopil nejmenší lahvičku. Potom se obrátil čelem k černým plamenům.

"Už jdu," řekl a jediným douškem malou lahvičku vyprázdnil.

Jako by mu opravdu proudil v žilách led. Postavil lahvičku zpátky a vykročil; dodal si odvahy a uviděl černé plameny, které ho celého olizovaly, ale necítil je - na okamžik neviděl nic než temný oheň - a pak byl náhle na druhé straně, v poslední komnatě.

Někdo tam už byl, ale nebyl to Snape. Dokonce to nebyl ani Voldemort.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář