Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola desátá - Zákeřný Potlouk

17. 6. 2009

0d oné neblahé události s rarachy profesor Lockhart žádné živé stvoření do třídy nepřinesl. Místo toho předčítal žákům úryvky ze svých knih a občas jim některé dramatičtější události předváděl. Obvykle to byl Harry, kdo mu při těch scénkách musel pomáhat; takhle už si zahrál prostého transylvánského vesničana, kterému profesor pomohl od Koktací kletby, nachlazeného yettiho a také upíra, který od chvíle, kdy ho profesor zneškodnil, nedokázal pozřít nic jiného než hlávkový salát.

Hned při další hodině obrany proti černé magii Lockhart vytáhl Harryho znovu před lavice; tentokrát měl dělat vlkodlaka. Nebýt toho, že měl velice dobrý důvod si přát, aby Lockhart zůstal v dobré náladě, býval by to nejspíš odmítl.

"Pěkně hlasitě zavyj, Harry - to je ono! ... a potom, i když tomu možná nebudete věřit, jsem ho udeřil - takhle - srazil jsem ho k zemi - pak jsem ho jednou rukou podržel a druhou jsem mu přiložil ke krku svou hůlku - a pak jsem sebral zbývající síly a provedl jsem nesmírně složité Lidotvaré kouzlo - vlkodlak úpěnlivě zasténal... Na co čekáš, Harry? - o trochu výš - teď je to dobré! ...srst naráz zmizela, tesáky se mu zmenšily a proměnil se znovu v člověka. Prosté, leč účinné - a další vesnice na mě bude vzpomínat jako na hrdinu, který ji zbavil hrůzných útoků vlkodlaka, které se měsíc co měsíc opakovaly."

Zazvonilo a Lockhart vstal.

"Za domácí úkol napíšete báseň o tom, jak jsem přemohl vlkodlaka Wagga Waggu! Kdo ji napíše nejlíp, dostane ode mě podepsané Mé kouzelné já!"

Studenti se začali rozcházet. Harry se vrátil dozadu, kde čekali Ron a Hermiona.

"Tak co, jsi připravená?" zeptal se šeptem.

"Počkej, až budou všichni pryč," řekla znervózněle Hermiona. "Tak dobrá -"

Přistoupila k Lockhartovu stolu a pevně svírala v ruce kousek papíru; Harry i Ron stáli hned za ní.

"Ehm - pane profesore," vypravila ze sebe Hermiona. "Chtěla jsem - totiž, ráda bych si z knihovny vypůjčila tuhle knihu. Jako doplňkovou četbu, rozumíte." Podávala mu připravený lístek a ruka se jí trochu chvěla. "Jenže ta kniha je v oddělení s omezeným přístupem, takže mi to musí podepsat někdo z učitelů - jsem přesvědčená, že mi to pomůže pochopit to, co uvádíte v Géniovi a ghúlech o pomalu působících jedech..."

"Ach ano, Génius a ghúlové!" Lockhart si od ní vzal lístek a obdařil ji širokým úsměvem. "Jedna z mých velice oblíbených knih. Líbila se vám?"

"Ano, ovšem," přitakala Hermiona horlivě. "Bylo to opravdu důmyslné, jak jste toho posledního ghúla polapil sítkem na čaj..."

"Jsem si jist, že když nejlepší studentce z ročníku trochu pomohu, nikdo proti tomu nebude nic namítat," řekl Lockhart srdečně a vytáhl obrovské paví pero. "Je pěkné, že?" usmál se na Rona. Vůbec nepostřehl, že si špatně vyložil jeho zhnusený výraz. "Obvykle ho používám jen tehdy když podpisuji své knihy," dodal.

Načmáral na lístek rozmáchlý podpis plný ozdobných kudrlinek a vrátil ho Hermioně.

Zatímco si jej roztřesenými prsty složila a zastrčila do brašny, Lockhart se obrátil na Harryho: "Takže zítra hrajete první letošní utkání ve famfrpálu, že? Nebelvír proti Zmijozelu, pokud vím? Slyšel jsem, že ti to docela jde. Také jsem hrával jako chytač. Žádali mě, abych to zkusil i v národním mužstvu, já se však rozhodl zasvětit svůj život boji proti mocnostem zla. Pokud by se ti ovšem zdálo, že by ti prospěl menší soukromý trénink, nijak se neostýchej a řekni mi. Vždycky rád předám své zkušenosti méně schopným hráčům..."

Harry něco nezřetelně zahuhlal a honem spěchal za Ronem a Hermionou.

"To snad ani není pravda," poznamenal, když si společně prohlíželi Lockhartův podpis na lístku. "Ani se nepodíval, jakou knihu vlastně chceme."

"Vždyť je to moula," řekl Ron. "Ale na tom nezáleží, hlavně že máme, co potřebujeme."

"Lockhart není žádný moula," zaječela Hermiona nesouhlasně, skoro v poklusu cestou do knihovny.

"Jen proto, že podle něho jsi nejlepší studentka v ročníku..."

To už vcházeli do tlumeného ticha v knihovně, a proto ztišili hlasy.

Knihovnice, madame Pinceová, byla hubená popudlivá žena, která vypadala jako podvyživený sup. "Lektváry nejmocnější?" opakovala podezřívavě a snažila se lístek Hermioně vzít, ta ho ale nepustila z ruky.

"Myslela jsem, jestli bych si ho mohla nechat," špitla se zatajeným dechem.

"Ale prosím tebe," Ron jí lístek vytrhl a předal ho madame Pinceové. "Seženeme ti jiný autogram. Lockhart podepíše cokoli, co se před ním nechá delší chvíli ležet."

Madame Pinceová podržela lístek proti světlu, jako by chtěla odhalit padělek, zkouška ale dopadla dobře. Knihovnice důstojně odkráčela mezi vysoké regály a za několik minut se vrátila s obrovskou knihou, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Hermiona si ji pečlivě uložila do brašny a vyšli ven; snažili se však příliš nespěchat a netvářit se provinile.

Pět minut nato se zatarasili opět v umývárně, kde kvůli Ufňukané Uršule byly toalety ještě pořád mimo provoz. Hermiona nic nedala na Ronovy protesty a trvala na tom, že je to poslední místo, kde mají zaručeno jakés takés soukromí. Ufňukaná Uršula ve své kabince hlasitě štkala, ale Harry, Ron a Hermiona si jí nevšímali, a ona zas nebrala na vědomí je.

Hermiona opatrně otevřela Lektváry nejmocnější a všichni tři se sklonili ke stránkám plným vlhkých skvrn. Teď už jim bylo jasné, proč kniha patří do oddělení s omezeným přístupem. Účinky některých lektvarů byly příliš děsivé, aby o nich vůbec přemýšleli, a doprovázela je hrůzná vyobrazení. Na jednom byl například muž, kterého patrně obrátili naruby, a čarodějka, které z hlavy vyrůstalo několik párů paží.

"Tady je to," ukázala Hermiona vzrušeně na titulek Mnoholičný lektvar. Byly tu doprovodné obrázky lidí, kteří se právě přeměňovali v někoho jiného. Při pohledu na ně Harry upřímně zadoufal, že výraz mučivé bolesti v jejich tvářích si kreslíř jen vymyslel.

"To je nejsložitější lektvar, s jakým jsem se kdy setkala," prohlásila Hermiona nad jeho recepturou. "Denivky, pijavice, žabník a truskavec," zamumlala a přejížděla prstem po jednotlivých přísadách. "To nebude nic těžkého, všecko je to ve skladišti pro studenty a tam si to můžeme vzít. Ale - podívejte se - rozemletý roh lidožravého dvojrožce - to nevím" kde seženeme... nastrouhaná kůže z hřímala - to bude taky potíž... A samozřejmě ždibec z toho, v koho se chceme proměnit."

"Cože?" naježil se Ron. "Co tím myslíš" ždibec z toho" v koho se máme proměnit? Já odmítám pít něco, v čem by byly nehty z Crabbeho hnátů..."

Hermiona pokračovala, jako by jeho protesty neslyšela. "S tím si zatím nemusíme dělat starosti, protože to se přidává až nakonec..."

Ron úplně ztratil řeč a obrátil se na Harryho, tomu však dělalo starosti něco jiného.

"Uvědomuješ si, co všecko budeme muset ukrást" Hermiono? Nastrouhaná kůže z hřímala ve skladišti pro studenty určitě nebude, takže co uděláme - vloupáme se do Snapeových soukromých zásob? Nevím jestli tohle je ten nejlepší nápad..."

Hermiona knihu rázně sklapla.

"Jestli vy dva jste z lekavého kraje a chcete z toho vycouvat, prosím," řekla. Na tvářích jí naskočily růžové skvrny a oči jí svítily víc než obvykle. "Já školní řád porušovat nechci, to přece víte. Zato si ale myslím" že vyhrožovat studentům z mudlovských rodin je daleko horší než připravit nějaký náročný lektvar. Jestli ovšem nechcete vypátrat, zda za tím Malfoy je anebo ne, půjdu okamžitě za madame Pinceovou a tu knihu jí vrátím..."

"V životě bych nečekal, že zrovna ty nás jednou budeš přesvědčovat, abychom porušili školní řád." řekl Ron. "Tak dobrá, jdeme to toho. Ale žádné nehty z prstů na nohou, platí?"

"A jak dlouho to bude trvat?" zeptal se Harry, když Hermiona, teď už spokojenější, znovu knihu otevřela. "Jelikož žabník se musí natrhat za úplňku a denivky se musí jednadvacet dnů louhovat... počítám, že bychom ten lektvar mohli mít asi tak za měsíc, pokud seženeme všechny přísady"

"Za měsíc?" namítl Ron. "Do té doby může Malfoy napadnout polovinu mudlovských žáků!" Hermiona však znovu výhrůžně přimhouřila oči, a tak honem dodal: "Ovšem je to ten nejlepší plán, jaký máme, takže plnou parou vpřed."

Zatímco Hermiona zjišťovala, jestli je vzduch čistý, aby mohli z umývárny odejít, Ron Harrymu pošeptal: "Bylo by daleko jednodušší, kdybys zítra Malfoye prostě srazil z koštěte."

V sobotu ráno se Harry probudil časně, ale nějakou dobu ještě zůstal v posteli a přemýšlel o famfrpálovém zápasu, který ho čekal. Byl nervózní, obzvlášť když si představil, co by řekl Wood, kdyby Nebelvír prohrál, ale i z toho, že mají čelit družstvu na těch nejrychlejších závodních košťatech, jaká se vůbec dají koupit. Ještě nikdy tak zoufale netoužil Zmijozel porazit. Ležel snad půl hodiny a čím dál víc ho bolelo břicho; raději proto vstal, oblékl se a šel na snídani. Celé nebelvírské družstvo se už choulilo u dlouhého prázdného stolu. Všichni vypadali nervózně a nikomu nebylo příliš do řeči.

Když se přiblížila jedenáctá, celá škola se vyhrnula na famfrpálové hřiště. Bylo dusno, jako kdyby ve vzduchu visela bouřka. Ron s Hermionou ještě přispěchali popřát Harrymu štěstí, než vešel do šatny. Celé družstvo se převléklo do jasně červených nebelvírských hábitů a všichni se posadili, aby vyslechli Woodovy obvyklé povzbudivé řeči.

"Zmijozel má lepší košťata než my," začal. "Nemá cenu to popírat. Jenže my máme na košťatech lepší lidi. Trénovali jsme usilovněji než soupeř, létali jsme za každého počasí -" ("Tak to je pravda," zamumlal George Weasley. "Od srpna jsem nikdy pořádně neuschnul.") "a oni ještě budou litovat dne, kdy dovolili, aby si ten zmetek Malfoy koupil místo v jejich družstvu."

To už se Woodovi hruď dmula rozrušením a obrátil se na Harryho.

"Bude na tobě, Harry, abys jim ukázal" že opravdový chytač potřebuje víc než jen bohatého otce. Dostaň se ke Zlatonce dřív než Malfoy, Harry, i kdybys měl vypustit duši, protože dneska musíme vyhrát, prostě musíme."

"Takže klid, Harry, nikdo na tebe nenaléhá," zamrkal na něj Fred.

Když vyšli na hřiště, uvítal je hlasitý pokřik. Většina diváků je nadšeně zdravila, protože i v Havraspáru a Mrzimoru toužili po porážce Zmijozelu, z přeplněných tribun však bylo slyšet i bučení a pískot zmijozelských fanoušků. Madame Hoochová, učitelka famfrpálu, vybídla Flinta a Wooda, aby si podali ruce. Poslechli ji, stiskli si je však o dost víc, než bylo potřeba, a navzájem přitom na sebe vrhali výhrůžné pohledy.

"Počkejte, až zapískám," řekla madame Hoochová, "tři... dva... jedna..."

Čtrnáct hráčů se vzneslo k olověně šedé obloze a hlasitý řev z tribun je poháněl vzhůru. Harry vyletěl výš než všichni ostatní a rozhlížel se, jestli neuvidí Zlatonku.

"Jaké je to tam nahoře, ty nádhero?" vřískl na něj Malfoy a prosvištěl pod ním, jako by předváděl, jak rychlé má koště.

Harry neměl čas mu odpovědět. Právě v tu chvíli se k němu přiřítil těžký černý Potlouk, kterému se vyhnul jen taktak, a jak prosvištěl kolem, rozcuchal mu vlasy.

"To bylo o chlup, Harry!" vykřikl George a proletěl kolem něj s napřaženou holí, aby Potlouk odrazil zpátky mezi zmijozelské hráče. Harry viděl, jak Potlouk mocným úderem odpálil k Adrianovi Puceymu, Potlouk však ve vzduchu změnil směr a znovu vyrazil přímo proti Harrymu.

Harry se spěšně spustil dolů, aby se mu vyhnul, a George stačil Potlouk srazit směrem k Malfoyovi. Potlouk se však znovu otočil jako bumerang a zaútočil Harrymu na hlavu.

Harry vyrazil, jak nejrychleji mohl, a strmě stoupal na protější stranu hřiště. Slyšel, jak Potlouk sviští za ním. Co se to děje?

Potlouky se nikdy takhle nezaměřovaly na jediného hráče. Byly tu od toho, aby se jich snažily shodit z košťat co možná nejvíc...

Na opačné straně hřiště už na Potlouk čekal Fred Weasley. Harry se sehnul, jak se po něm Fred rozehnal vší silou a odrazil ho stranou.

"A máme to!" vykřikl Fred radostně, ale byl na omylu. Zdálo se, že Harry přitahuje Potlouk jako magnet, poněvadž se znovu vyřítil proti němu a Harry musel vyrazit co nejrychleji pryč.

Mezitím začalo pršet. Harry cítil, jak mu těžké kapky dopadají na obličej a rozstřikují se mu po brýlích. Neměl tušeni, co se děje jinde na hřišti, až zaslechl, jak Lee Jordan, který zápas komentoval, říká: "Zmijozel vede šedesát k nule."

Bylo vidět, že zmijozelské družstvo má opravdu lepší košťata; a pomatený Potlouk zatím dělal, co mohl, aby Harryho srazil dolů. Fred a George teď po obou stranách letěli tak blízko od něj, že Harry viděl jen to, jak hlava nehlava tlučou kolem sebe, a vůbec se nemohl rozhlížet po Zlatonce, natož aby ji chytil.

"S tím Potloukem - někdo - musel - něco - provést," zavrčel Fred a ze všech sil se po něm rozmáchl svou pálkou, poněvadž Potlouk znovu zaútočil na Harryho.

"Potřebujeme oddechový čas," prohlásil George a snažil se dát znamení Woodovi a zároveň zabránit Potlouku, aby Harrymu přerazil nos.

Wood si toho zřejmě všiml. Ozvala se píšťalka madame Hoochové a Harry, Fred i George se střemhlav snesli dolů; ještě pořád se přitom museli vyhýbat pomatenému Potlouku.

"Co se to děje?" nasupil se Wood, když se nebelvírské družstvo shluklo dohromady, zatímco se z tribun ozýval výsměšný křik zmijozelských fanoušků. "Jsme na nejlepší cestě, aby nás převálcovali. Frede a Georgi, kde jste byli, když ten Potlouk zabránil Angelině dát gól?"

"Byli jsme o dvacet stop výš a dělali jsme, co jsme mohli, aby ten druhý Potlouk nezabil Harryho, Olivere," řekl George vztekle. "Někdo s ním musel provést nějakou levotu - nenechá Harryho ani chvilku na pokoji, za celý zápas nešel po nikom jiném. Ti ze Zmijozelu s ním určitě něco provedli."

"Ale ty Potlouky byly od našeho posledního tréninku zamčené v kanceláři madame Hoochové, a tenkrát přece byly v pořádku..." namítl Wood nejistě.

Madame Hoochová mezitím už mířila k nim. Přes její rameno Harry viděl zmijozelské družstvo, jak se jim posmívá a ukazuje si na něj.

"Poslechněte," řekl Harry, zatímco se k nim blížila. "Jestli vy dva budete pořád létat kolem mě, dokážu Zlatonku chytit, jedině když mi sama vletí do rukávu. Radši se starejte o ostatní a já si to s tím zákeřným Potloukem vyřídím sám."

"Nemluv hlouposti," namítl Fred. "Vždyť ti urazí hlavu." Wood sklouzl pohledem z Harryho na oba Weasleyovy. "Olivere, to je šílenství," řekla Alice Spinnetová rozzlobeně. "Nemůžeš nechat Harryho, aby ten Potlouk zvládl sám. Musíme požádat, aby se to vyšetřilo -"

"Jestli teď přestaneme hrát, museli bychom vzdát zápas!" namítl Harry. "Přece neprohrajeme se Zmijozelem jen kvůli nějakému pomatenému Potlouku! No tak, Olivere, řekni jim, ať to nechají na mně!"

"Za to všecko můžeš ty," obořil se George na Wooda hněvivě. "Prý: Chyť Zlatonku, i kdybys měl vypustit duši - to byla ale pěkná pitomost!"

To už k nim dorazila madame Hoochová.

"Jste připraveni pokračovat ve hře?" zeptala se Wooda. Wood se podíval na Harryho a viděl jeho odhodlaný výraz.

"Tak dobrá," rozhodl. "Frede a Georgi, slyšeli jste Harryho - nechte to na něm, ať si s tím Potloukem poradí sám."

Pršelo teď hustěji než předtím. Jakmile madame Hoochová zapískala, Harry se důkladným kopnutím odrazil od země a v tu chvíli už slyšel výmluvné svištění Potlouku, jenž se ihned vyřítil za ním. Harry stoupal výš a výš, dělal přitom přemety, výkruty a vývrtky, všelijak kličkoval nebo zas klesal střemhlav dolů. Málem se mu z toho točila hlava, přesto však měl oči dokořán. Brýle měl plné dešťových kapek a ve chvíli, kdy visel hlavou dolů, aby se vyhnul dalšímu divokému útoku, když Potlouk střemhlav vyrazil proti němu, zatekla mu voda i do nosních dírek. Slyšel, jak se na tribunách smějí; chápal, že musí vypadat velice hloupě, zákeřný Potlouk však byl těžký a nedokázal měnit směr tak rychle jako Harry. Ten teď začal létat okolo hřiště nahoru a dolů jako na horské dráze a přes proudy stříbrného deště se ohlížel k brankám Nebelvíru, kde se Adrian Pucey pokoušel obejít Wooda...

Zaslechl svištivý zvuk a věděl, že ho Potlouk právě znovu minul. Otočil se proto a spěšně vyrazil opačným směrem.

"Trénuješ na balet, Pottere?" křikl na něho Malfoy, zatímco se Harry nesmyslně točil ve vzduchu jako dětský vlček, aby se Potlouku vyhnul. Prudce vyrazil pryč, Potlouk se však držel jen několik stop za ním. A když se nenávistně ohlédl po Malfoyovi, uviděl ji: Zlatonka se vznášela jen pár palců nad Malfoyovým levým uchem. Draco se však natolik soustředil na to, aby se Harrymu posmíval, že si jí vůbec nevšiml.

Vteřinu zůstal Harry jen zděšeně viset ve vzduchu a neodvažoval se k Malfoyovi vyrazit, aby nezvedl hlavu a Zlatonku nespatřil.

PRRÁÁSK!

Zůstal na místě právě o tu vteřinu déle, než měl. Potlouk ho konečně zasáhl, prudce ho udeřil do lokte a Harry cítil, že má zlomenou ruku. Z řezavé bolesti v paži na něj šly mrákoty; málem bez ducha sklouzl na promoklém koštěti stranou - jedním kolenem se na něm ještě pořád držel, pravá ruka mu však bezvládně visela. To už se Potlouk přihnal zpátky, aby na něj zaútočil podruhé; tentokrát mu mířil do obličeje. Harry před ním prudce uhnul, v zatemněném mozku s jedinou utkvělou myšlenkou: dostat se k Malfoyovi.

Pro déšť a bolest málem neviděl, přesto vyrazil dolů, přímo k tomu jízlivému úšklebku. Uviděl, jak se Malfoyovi rozšířily oči strachy: myslel, že na něj chce Harry zaútočit.

"Co tohle - " vyjekl a spěšně mu uhnul z cesty.

Harry zdravou rukou pustil koště a prudce chňapl do vzduchu; pevně stiskl prsty studenou Zlatonku a koště svíral jen nohama. Z davu na tribunách se ozval zděšený křik, když zamířil přímo k zemi; přemáhal se přitom, aby neomdlel.

S hlasitým žuchnutím dopadl do bahna, které se rozstříklo kolem, a sklouzl z koštěte. Paže mu visela v nepřirozeném úhlu. Bolest ho zmáhala víc a víc, ještě však slyšel jakoby z dálky, jak spousta lidí hvízdá a křičí. Upřel oči na Zlatonku, kterou svíral ve zdravé ruce.

"Ááá!" vydechl bolestí i úlevou. "Takže jsme vyhráli..." Pak ztratil vědomí.

Když přišel k sobě, pršelo mu do obličeje, ještě pořád ležel na hřišti a někdo se nad ním skláněl. Harry uviděl zářivé zuby.

"Ne, vy ne!" zasténal.

"Neví, co mluví," poznamenal Lockhart hlasitě k zástupu vyděšených nebelvírských fanoušků, kteří se tlačili kolem. "Jen klid, Harry, hned ti tu ruku dám do pořádku."

"Ne!" protestoval Harry. "Radši ji nechám tak, jak je - děkuji vám..."

Zkusil se posadit, bolest však byla hrozná. Někde blízko zaslechl důvěrně známý zvuk: cvak - cvak - cvak... "Teď mě nefoť, Coline," ohradil se nahlas.

"Jen zůstaň ležet, Harry," uklidňoval ho Lockhart. "Je to jednoduché kouzlo, které jsem použil už snad stokrát." "Proč nemůžu prostě jít na ošetřovnu?" cedil Harry skrze zaťaté zuby.

"To by opravdu měl, pane profesore," mínil zablácený Wood, který se šťastně zubil, přestože měl zraněného chytače. "Chytil jsi ji fantasticky, Harry - fakt, senzace! Myslím, že tak dobře se ti to ještě nikdy nepovedlo." Skrze změť nohou Harry zahlédl, jak Fred a George Weasleyovi s námahou cpou zákeřný Potlouk do krabice. Stále se jim úporně bránil.

"Ustupte prosím," vyzval všechny Lockharta vyhrnoval si nefritově zelené rukávy.

"Ne, já nechci -" bránil se Harry ochable, ale Lockhart už kroužil hůlkou a vzápětí ji namířil přímo na jeho paži. V tu ránu začal Harrymu pronikat z ramene podivný, nepříjemný pocit až ke konečkům prstů a celá paže jako by mu najednou splaskla. Neměl odvahu podívat se, co se s ní stalo; zavřel oči a otočil se obličejem na druhou stranu. Jeho nejhorší obavy se však naplnily, když lidé kolem vyjekli a Colin Creevey začal ztřeštěně cvakat fotoaparátem. Ruka už Harryho nebolela - necítil však ani, že nějakou má.

"Ach," podivil se Lockhart. "To se ovšem občas stane. Hlavní je, že kosti už nejsou zlomené, to je nejdůležitější. 'Takže teď si v klidu dojdi na ošetřovnu, Harry... Pane Weasleyi a slečno Grangerová, mohli byste ho doprovodit? - Madame Pomfreyová tě už jistě dá úplně do pořádku, Harry."

Když nebelvírský chytač vstal, připadal si podivně nevyvážený. Zhluboka se nadechl, aby se podíval na pravou půlku těla - a při tom pohledu málem znovu omdlel.

Z rukávu mu čouhala jakási tlustá gumová rukavice barvy lidského těla. Zkusil pohnout prsty - nic. Vůbec nic. Lockhart mu kosti nespravil. Prostě mu je odstranil. Madame Pomfreyová z Harryho neměla radost.

"Měl jsi přijít rovnou za mnou!" rozčilovala se a držela před sebou ubohý, bezvládný zbytek něčeho, co ještě před půlhodinou byla normální lidská ruka. "Kosti dovedu spravit za vteřinu - ale aby znovu narostly -"

"Dokážete to ale, že to dokážete?" zoufal si Harry. "Samozřejmě to dokážu. Bude tě to však bolet," řekla madame Pomfreyová nerudně a hodila mu pyžamové kalhoty a kabátek. "Budeš tu muset zůstat přes noc..."

Zatímco Hermiona čekala za závěsem, zataženým kolem Harryho postele, Ron mu pomáhal do pyžama. Chvíli trvalo, než rozměklou paži bez kostí vůbec dostal do rukávu.

"Tak co, Hermiono, ještě se budeš Lockharta zastávat?" křikl Ron přes závěs, když protahoval Harryho bezvládné prsty manžetou. "Kdyby si Harry opravdu přál vykostit, snad by si o to řekl sám."

"Splést se může každý," mínila Hermiona. "A už to aspoň nebolí - řekni, Harry?"

"Nebolí," řekl Harry, "jenže to je taky všechno."

Jak se vyhoupl na postel, pravá paže mu jen bezvládně plandala.

Hermiona s madame Pomfreyovou už odhrnuly závěs. Madame Pomfreyová držela velikou láhev, na které byl štítek Kostirost.

"Čeká tě ošklivá noc," řekla, nalila do kádinky jakousi tekutinu, z které se kouřilo, a podala mu ji. "Není to nic příjemného, když někomu znovu rostou kosti."

Vypít Kostirost také nic příjemného nebylo. Pálil Harryho v ústech i v krku, když ho polykal, a navíc z toho kuckal a prskal. Madame Pomfreyová na odchodu ještě mumlala něco o nebezpečných sportech a neschopných učitelích, a nechala Rona a Hermionu, aby Harrymu pomohli zapít lék troškou vody.

"Ale stejně jsme vyhráli," řekl Ron a spokojeně se zazubil. "Jak tys Zlatonku chytil, to se hned tak nevidí. A Malfoy - ten se v tu chvíli tvářil, že je schopný někoho zabít!"

"Ráda bych věděla, co udělal s tím Potloukem," poznamenala Hermiona zlověstně.

"Můžeme to připsat na seznam otázek, které mu položíme, až vypijeme ten Mnoholičný lektvar," řekl Harry a uvelebil se na polštáři. "Doufám, že bude mít lepší chuť než tohle..."

"Pokud v něm bude špetka někoho ze Zmijozelu? To si snad děláš legraci!" prohlásil Ron.

Vtom se dveře ošetřovny rozletěly dokořán: za Harrym přišli ostatní hráči z nebelvírského družstva, ještě celí špinaví a zmáčení.

"Takhle létat jsem ještě nikoho neviděl, Harry," řekl George. "A před chvilkou jsem slyšel Marcuse Flinta hulákat na Malfoye, že měl tu Zlatonku nad hlavou a nevšiml si jí. Malfoy nevypadal zrovna nejveseleji."

Přinesli s sebou zákusky, cukroví a lahve s dýňovou šťávou. Rozsadili se kolem Harryho postele a vypadalo to, že rozjedou bezvadný mejdan. Jenže pak do pokoje vtrhla madame Pomfreyová a rozkřičela se na ně: "Ten chlapec potřebuje klid, musí mu znovu narůst třiatřicet kostí! Ven! VEN!"

A tak Harry zůstal sám, jen s bodavou bolestí v bezvládné paži, a nic už ho nerozptylovalo.

O pár hodin později se probudil v úplné tmě a tiše vykřikl bolestí: zdálo se mu, že má pravou ruku plnou obrovských štěpin. V první chvíli si myslel, že právě ta bolest ho probudila; potom si s hrůzou uvědomil, že mu někdo potmě otírá čelo houbou.

"A padej!" přikázal nahlas, a mírněji dodal: "Dobby!" Domácí skřítek ve tmě upíral na Harryho vypoulené oči, veliké jako tenisové míče. Po dlouhém špičatém nosu mu stékala jedna jediná slza.

"To je z toho, že se Harry Potter vrátil do školy," šeptal nešťastně. "Dobby ho přece varoval znovu a znovu. Proč jste neposlechl Dobbyho, pane? Proč se Harry Potter nevrátil domů, když mu ujel vlak?"

Harry se nadzvedl na polštáři a odstrčil Dobbyho houbu.

"Co tady děláš?" zeptal se. "A jak víš, že mi ujel vlak?" Skřítkovi se zachvěly rty a Harry najednou věděl.

"To jsi udělal ty!" řekl pomalu. "Ty jsi zařídil, že nás ta přepážka nepustila!"

"Tak jest, pane," rázně přikývl Dobby a uši mu pleskaly "Dobby se schoval, sledoval Harryho Pottera a zavřel bránu, aby nikdo nemohl projít. A pak si musel dát ruce do želez -" ukázal Harrymu všech deset dlouhých, obvázaných prstů, "ale Dobbymu na tom nesešlo, pane, poněvadž si myslel, že Harry Potter je v bezpečí. Dobbyho ani ve snu nenapadlo, že by se Harry Potter dostal do školy nějak jinak!"

Pohupoval se dozadu a zase dopředu a potřásal přitom svou ošklivou hlavou.

"Když se pak Dobby dozvěděl, že Harry Potter je zpátky v Bradavicích, byla to pro něj taková rána, že svému pánovi připálil večeři! Takový výprask Dobby ještě nikdy nedostal, pane..."

Harry padl zpět na polštář.

"Rona i mě kvůli tobě málem vyloučili," utrhl se na skřítka. "Koukej radši zmizet, Dobby, protože až mi ty kosti narostou, mohl bych tě uškrtit."

Skřítek se nepatrně usmál.

"Dobby je zvyklý, že mu vyhrožují smrtí, pane. Doma se mu to stává pětkrát denně."

Vysmrkal se do cípu špinavého povlaku, který měl na sobě, a vypadal tak žalostně, že Harry cítil, jak ho vztek proti jeho vůli opouští.

"Proč vlastně tohleto nosíš, Dobby?" zeptal se zvědavě. "Tohle, pane?" zatahal skřítek za povlak. "To je znamení, že domácí skřítek je něčím otrokem, pane. Dobby se může dostat na svobodu pouze v případě, když od svých pánů dostane něco na sebe, pane. Celá rodina se má na pozoru, aby nikdo z nich Dobbymu nedal ani ponožku, protože tak by Dobby získal svobodu a mohl by z jejich domu navždy odejít."

Domácí skřítek si otřel vypoulené oči a náhle řekl: "Harry Potter se musí vrátit domů! Dobby si myslel, že jeho Potlouk stačí, aby -"

"Cože, tvůj Potlouk?" řekl Harry a znovu se ho zmocnil vztek. "Jak to myslíš, tvůj Potlouk? To ty můžeš za to, že se mě ten Potlouk pokoušel zabít?"

"Ne vás zabít, pane, rozhodně ne vás zabít!" bránil se Dobby vylekaně. "Dobby chce Harrymu Potterovi zachránit život! Lepší když vás pošlou domů, třeba i zmrzačeného, než když zůstanete tady, pane! Dobby jen chtěl, aby Potlouk Harryho zranil tak, že by ho poslali domů!"

"A nic víc?!" vyhrkl Harry vztekle. "Nejspíš mi ale neřekneš, proč jsi chtěl, aby mě poslali domů třeba i rozbitého na maděru?"

"Ach kdyby Harry Potter věděl!" zasténal Dobby a na potrhaný povlak mu kanuly další slzy. "Kdyby jen věděl, co pro nás znamená, pro nás pokorné a porobené, pro lůzu kouzelnického světa! Dobby pamatuje, jaké to bylo, když Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit byl na vrcholu moci! S námi domácími skřítky zacházeli jako se špinavou chátrou, pane! Pravda, s Dobbym tak zacházejí pořád, pane," připustil a otřel si tvář povlakem, "ale od té doby, kdy jste zvítězil nad Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, většina takových, jako jsem já, žije mnohem líp! Harry Potter zůstal naživu a zlomil moc Pána zla. To bylo nové svítání, a Harry Potter nám zářil jak maják naděje, nám všem, kdo jsme si mysleli, že Temné časy nikdy neskončí, pane... Jenže teď se v Bradavicích mají stát strašlivé věci, a možná se už dějí. Proto Dobby nemůže dopustit, aby tu Harry Potter zůstal - teď, když se má minulost opakovat, teď, když Tajemná komnata je znovu otevřena -"

Domácí skřítek ztuhl hrůzou; pak popadl džbán s vodou na Harryho nočním stolku, udeřil se jím do hlavy a skácel se na zem. Vteřinu nato se vyškrábal zpět na postel a šilhal a mumlal: "Ten neřád Dobby, to je ten nejhorší neřád ze všech..."

"Takže Tajemná komnata v Bradavicích opravdu existuje?" zašeptal Harry. "A - říkal jsi, že už kdysi byla otevřená? Pověz mi to, Dobby!"

Skřítek se znovu natahoval po džbánu s vodou, Harry ho však chytil za kostnaté zápěstí. "Já přece nejsem z mudlovské rodiny - proč by pro mě Komnata měla být nebezpečná?"

"Ach ne, pane" už se na nic neptejte, už se chudáka Dobbyho na nic nevyptávejte"" zajíkal se skřítek a vypoulil do tmy veliké oči.

"Chystají se tu temné časy, ale Harry Potter při tom nesmí být, až k nim dojde. Vraťte se domů, Harry Pottere. Vraťte se domů. Harry Potter se do toho nesmí zaplést, pane, je to hrozně nebezpečné -"

"Kdo za tím stojí, Dobby?" vyzvídal Harry a pevně mu tiskl zápěstí, aby se znovu netřískal džbánem. "Kdo Komnatu otevřel? A kdo ji otevřel tenkrát?"

"To Dobby nemůže, pane, tohle Dobby nemůže, Dobby to nesmí říct!" vřeštěl skřítek. "Odjeďte domů, Harry Pottere, odjeďte domů!"

"Nikam nepojedu!" odmítl Harry prudce, "Jedna moje kamarádka je z mudlovské rodiny, a jestli je Komnata skutečně otevřená, bude na řadě první -"

"Óóó! Harry Potter riskuje vlastní život kvůli přátelům!" zaúpěl Dobby v zoufalém vytržení. "Jak ušlechtilé! Jak statečné! Ale Harry Potter musí zachránit sebe, to musí! Harry Potter nesmí -"

Vtom Dobby strnul a netopýří uši se mu zachvěly. Harry to zaslechl také. Z chodby mířily něčí kroky ke dveřím ošetřovny.

"Dobby musí pryč!" vydechl vylekaný skřítek; pak cosi luplo a Harry zjistil, že už nic nedrží. Skulil se na postel, oči upřené na tmavé dveře pokoje, a naslouchal blížícím se krokům.

V příštím okamžiku pozpátku vstoupil Brumbál, na sobě dlouhý vlněný župan a na hlavě noční čepičku. V rukou nesl konec něčeho, co mohla být socha. V dalším okamžiku se objevila profesorka McGonagallová a nesla nohy. Společně složili své břemeno na jednu z postelí.

"Zavolejte madame Pomfreyovou," šeptl Brumbála profesorka McGonagallová se prokmitla kolem Harryho postele a zmizela. Harry ležel potichoučku a dělal, že spí. Slyšel naléhavé hlasy a pak se profesorka McGonagallová objevila znovu. Za ní vstoupila madame Pomfreyová a navlékala si přes noční košili vestu. Vtom zalapala po dechu.

"Co se stalo?" zeptala se madame Pomfreyová šeptem Brumbála a sklonila se k soše na posteli.

"Další útok," řekl Brumbál. "Minerva našla toho hocha na schodišti."

"Měl vedle sebe ležet hrozen vína," vysvětlovala profesorka McGonagallová. "Myslíme, že se chtěl potají dostat sem a navštívit Pottera."

Harry měl náhle žaludek až v krku. Pomalu a obezřetně se nadzvedl, aby viděl na sochu ležící na posteli. Na kamennou tvář dopadal paprsek měsíčního světla.

Byl to Colin Creevey. Oči měl vytřeštěné a v napřažených rukou držel fotoaparát.

"Je proměněný v kámen?" zeptala se šeptem madame Pomfreyová.

"Je," přisvědčila profesorka McGonagallová. "A jímá mě hrůza, když si představím... Kdyby si Albus zrovna nešel dolů pro horkou čokoládu, kdo ví, co se mohlo..."

Všichni tři zírali na Colina. Potom se nad ním Brumbál sklonil a vypáčil mu ze ztuhlých prstů fotoaparát. "Myslíte, že se mu podařilo vyfotografovat toho, kdo na něj zaútočil?" zeptala se profesorka McGonagallová dychtivě.

Brumbál neodpověděl. Místo toho otevřel zadní kryt fotoaparátu.

"Dobrý Bože!" vyjekla madame Pomfreyová.

Z fotoaparátu se vyvalila syčící pára. O tři postele dál Harry ucítil štiplavý pach spálené umělé hmoty. "Roztavil se," řekla madame Pomfreyová užasle, "úplně se roztavil..."

"Co to znamená, Albusi?" zeptala se profesorka McGonagallová napjatě.

"Znamená to," řekl Brumbál, "že Tajemná komnata je opravdu znovu otevřená."

Madame Pomfreyová si zakryla rukou ústa. Profesorka McGonagallová vytřeštila na Brumbála oči.

"Ale Albusi... to přece... kdo vlastně?"

"Otázka není kdo," řekl Brumbál a díval se na Colina. "Otázka je jak..."

Podle výrazu profesorky McGonagallové Harry poznal, že to nechápe o nic víc než on.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář