Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola pátá - Vrba mlátička

17. 6. 2009

Letní prázdniny utekly Harrymu daleko rychleji, než by si býval přál. Těšil se sice, až se vrátí do Bradavic, ovšem měsíc, který prožil v Doupěti, byl nejšťastnější v jeho životě. Když si vzpomněl na Dursleyovy a na to, jak ho asi uvítají, až se příště objeví v Zobí ulici, volky nevolky musel Ronovi závidět.

Poslední večer paní Weasleyová vykouzlila bohatou večeři. Podávala se na ní všechna Harryho oblíbená jídla a nakonec sirupový nákyp, na který se mu sbíhaly sliny v ústech, sotva ho uviděl. Fred a George večer završili ohňostrojem Raubířských rachejtlí; kuchyň prozářily červené a modré hvězdy, které se dobré půl hodiny odrážely od stropu ke stěnám. Pak už byl čas na poslední šálek horké čokolády a na kutě.

Příštího rána jim trvalo dlouho, než se vypravili. Vstali sice za svítání, ale zdálo se, že toho mají na práci ještě spoustu. Paní Weasleyová v té nejhorší náladě pobíhala kolem a hledala náhradní ponožky a brka; všichni do sebe neustále vráželi na schodech, napůl oblečení a s kouskem topinky v ruce, a pan Weasley si div nezlámal vaz, když nesl Ginnyin kufr do auta a cestou přes dvůr klopýtl o zatoulané kuře.

Harry si neuměl představit, jak se do jediného malého fordu vejde osm lidí, šest velkých kufrů, dvě sovy a krysa. Nepočítal ovšem s mimořádným vybavením, kterým pan Weasley auto doplnil.

"Před Molly ani slovo," šeptl Harrymu, když otevřel zavazadlový prostor a ukázal mu, jak ho pomocí kouzel zvětšil tak, aby se do něj kufry bez potíží vešly.

Když pak konečně byli všichni v autě, paní Weasleyová se ohlédla na zadní sedadlo, kde Harry, Ron, Fred, George a Percy pohodlně seděli vedle sebe, a řekla:

"Mudlové opravdu umějí víc, než jsme jim ochotní přiznat, že?" Spolu s Ginny se uvelebila na přední sedačce, roztažené tak, že připomínala lavičku v parku. "Zvenčí by jeden neřekl, že je tu tolik místa, viďte?"

Pan Weasley nastartoval a vyjeli ze dvora. Harry se otočil a ještě naposled pohlédl na dům. Sotva si stačil položit otázku, jestli ho ještě kdy uvidí, už byli zpátky: George si zapomněl krabici s rachejtlemi doktora Raubíře. O pět minut později smykem zastavili na dvoře znovu, aby si Fred mohl doběhnout pro své koště. Byli už málem na dálnici, když Ginny vypískla, že si zapomněla svůj deník. Když se pak vyškrábala zpátky do auta, bylo už opravdu pozdě a všichni z toho byli podráždění.

Pan Weasley se podíval na hodinky a potom na svou ženu.

"Molly" drahoušku -" "To ne" Arture."

"Vždyť nás nikdo neuvidí. Tohle je tlačítko přídavného motoru pro neviditelné cestování, který jsem připojil - ten nás vynese do vzduchu a potom poletíme nad mraky. Za deset minut jsme tam a nikdo se nic nedoví..." "Řekla jsem ne, Arture, ne za bílého dne."

Na nádraží King's Cross dorazili ve tři čtvrtě na jedenáct. Pan Weasley se okamžitě vyřítil přes ulici, aby jim opatřil vozíky na kufry, a všichni pádili do vestibulu.

Loni v září Harry spěšný vlak do Bradavic chytil. Potíž byla v tom, jak se dostat na nástupiště devět a tři čtvrtě, které pro mudly bylo neviditelné. Museli jste projít bytelnou přepážkou, která oddělovala nástupiště číslo devět a deset. Nebolelo to, museli jste to však udělat opatrně, aby si nikdo z mudlů nevšiml, jak mizíte.

"Percy půjde první," řekla paní Weasleyová a úzkostně pohlédla na hodiny nahoře, podle kterých jim zbývalo už jen pět minut, aby nenápadně prošli přepážkou.

Percy rázně vykročil a za okamžik zmizel. Za ním šel pan Weasley a po něm následovali Fred a George.

"Já s sebou vezmu Ginny, a vy dva půjdete hned za námi," řekla paní Weasleyová Harrymu a Ronovi, vzala Ginny za ruku a vykročily vpřed. Za okamžik po nich nebylo ani vidu ani slechu.

"Pojďme oba najednou, už máme jen minutu," řekl Ron Harrymu.

Harry se ujistil, že má Hedvičinu klec bezpečně připevněnou na kufru, a potom natočil vozík tak, aby měl přepážku před sebou. Nepochyboval, že všecko půjde hladce; ani zdaleka to nebylo tak nepříjemné jako cestovat s pomocí Letaxu. Oba se sehnuli k řídítkům svých vozíků, rázně zamířili k přepážce a stále zrychlovali. Když už jim zbývalo jen několik stop, vyrazili tryskem a - BUM!

Oba vozíky narazily do přepážky a odletěly nazpátek. Ronův kufr dunivě dopadl na zem; Harry se neudržel na nohou, Hedvičina klec žuchla na naleštěnou podlahu a sova v ní se s pohoršenými skřeky kutálela pryč. Lidé kolem na ně vytřeštěně zírali a zřízenec, který stál nedaleko, na ně zahulákal: "Co si k sakru myslíte, že tady tak vyvádíte?"

"Nějak jsem ten vozík nezvládl," zasupěl Harry, a jak vstával, tiskl si žebra. Ron utíkal zdvihnout Hedviku, která vzbudila takový poprask, že okolostojící hlasitě reptali cosi o krutém zacházení se zvířaty.

"Proč jsme se nedostali na druhou stranu?" sykl Harry. "Já nevím - "

A Ron se rozčileně rozhlédl. Pořád ještě je pozorovalo na tucet zvědavců.

"Ten vlak nám ujede," šeptl Ron. "Nechápu, proč nás to nepropustilo..."

Harry se podíval na obrovské hodiny a rázem se mu zahoupal žaludek. Ještě deset vteřin... devět...

Opatrně natočil svůj vozík dopředu, až stál přímo proti přepážce, a vší silou se do něj opřel, ale kovová stěna neustoupila.

Tři vteřiny... dvě vteřiny... vteřina...

"Je pryč," řekl Ron zděšeně. "Už nám ujel. A co když se mamka a taťka nedostanou zpátky k nám? Máš nějaké mudlovské peníze?"

Harry se jen nuceně zasmál. "Od Dursleyových jsem nedostal kapesné už dobrých šest let."

Ron přitiskl ucho k chladné přepážce.

"Vůbec nic neslyším," řekl nervózně. "Co si počneme? Nevím, jak dlouho mamce a taťkovi může trvat, než se k nám vrátí."

Rozhlédli se. Lidé kolem na ně koukali dál, protože Hedvika nepřestávala kvílet.

"Uděláme líp, když počkáme venku u auta," usoudil Harry. "Tady vzbuzujeme příliš velkou po..."

"Harry!" zvolal Ron a oči se mu zaleskly. "To je ono - auto!"

"A co s ním?"

"Můžeme s ním do Bradavic doletět!" "Ale já myslel -"

"Jsme přece v bryndě, že jo? A musíme se dostat do školy, nebo snad ne? A nedospělí kouzelníci přece smějí použít kouzlo, když se octnou opravdu v nouzi, oddíl devatenáct nebo já nevím kolik - o omezení čar a kouzel..." Harryho zmatený strach vystřídalo rázem vzrušení.

"A ty s ním umíš létat?"

"Nestarej se," řekl Ron a otočil svůj vozík směrem k východu. "Tak pojď, když sebou hodíme, stihneme letět za naším vlakem."

Rychle prošli zástupem zvědavých mudlů, ven z nádraží a zpátky do vedlejší ulice, kde stál jejich starý vůz značky Ford Anglia.

Ron několika poklepy hůlkou otevřel obrovský zavazadlový prostor; s námahou do něj znovu nastrkali kufry, uložili Hedviku na zadní sedačku a sami si sedli dopředu.

"Rozhlídni se, jestli se nikdo nedívá," řekl Ron a dalším klepnutím hůlkou zapnul zapalování. Harry vystrčil hlavu z okna; po hlavní ulici se řítily desítky aut, ale v jejich ulici byl klid.

"Nikde nikdo," ujistil Rona.

Ron stiskl malé stříbrné tlačítko na přístrojové desce. Vůz jako by se rozplynul - a oni také. Harry cítil, jak se pod ním chvěje sedačka, slyšel motor a cítil, že má ruce položené na kolenou a na nose má brýle. Podle toho, co viděl, se však změnil v pouhé dvě oční bulvy, vznášející

se několik stop nad zemí nad špinavou uličkou plnou zaparkovaných aut.

"A jedeme," ozval se Ronův hlas napravo od něj. Vozovka i špinavé budovy po obou stranách zůstaly pod nimi, a jak auto stoupalo, zmizely jim z dohledu; za pár vteřin měli pod sebou celý Londýn, začouzený i zářivý.

Vtom se ozvalo pufnutí, jako když vyletí zátka, a auto, Harry i Ron nabyli zas zřetelné obrysy.

"No tak," řekl Ron a šťouchl do tlačítka přídavného motoru. "Nějak to zlobí -"

Oba jím chvíli lomcovali. Auto ztratilo tvar, ale hned se zas mihotavě vynořilo.

"Drž se!" křikl Ron a pořádně dupl na plyn; vletěli přímo do nízkých hustých mraků a rázem jako by splynuli s mlhou.

"A co teď?" zeptal se Harry a přimhouřenýma očima si prohlížel souvislou hradbu mraků, která se na ně valila ze všech stran.

"Teď potřebujeme najít vlak, abychom věděli, kterým směrem máme letět," řekl Ron.

"Spusť se zas dolů - honem -"

Snesli se těsně pod mraky a pak už se otáčeli na sedadlech a upřeně hleděli dolů...

"Už ho vidím!" křikl Harry. "Přímo před námi - tamhle!"

Dole pod nimi se kroutil spěšný vlak do Bradavic jako zářivě červený had.

"Jede na sever," řekl Ron a díval se na kompas na palubní desce. "Tak fajn, teď už stačí, když si to vždycky po půl hodině ověříme. Drž se pořádně..." a řítili se skrze mraky zas vzhůru. Minutu nato se vynořili v zářivém slunečním světle.

Byl to úplně jiný svět. Kola fordu klouzala po moři obláčků načechraných jako prachové peří a obloha pod oslepujícím bílým sluncem byla jasně, nekonečně modrá.

"Teď už musíme dávat pozor jen na letadla," řekl Ron. Podívali se na sebe a tak se rozesmáli, že ještě hodnou chvíli nemohli přestat.

Jako by se octli v báječném snu. Tohle byl rozhodně jediný správný způsob, jak cestovat, pomyslel si Harry: kolem vírů a věží bělostných mraků, v autě plném žhoucího, jasného slunečního světla, s naditým balíčkem karamel v přihrádce na přístrojové desce a s vyhlídkou na to, jak žárlivě se budou tvářit Fred a George, až k všeobecnému úžasu hladce přistanou na rozlehlé louce před bradavickým hradem.

Pravidelně si ověřovali, že míří pořád dál k severu jako vlak, a pokaždé, když se spustili pod mraky, naskytla se jim jiná podívaná. Londýn zakrátko zůstal daleko vzadu a vystřídala ho úhledná zelená pole, která zase ustoupila rozlehlým červenofialovým vřesovištím, vesničkám s kostelíky, které vypadaly jako hračky, a velikému městu, kde se jako pestrobarevní mravenci hemžily tisíce aut.

Ovšem když se pak několik hodin vůbec nic nedělo, musel si Harry přiznat, že už to není taková zábava jako na začátku. Po karamelách dostali strašlivou žízeň a neměli nic k pití. Oba si sundali trička, Harrymu se však nátělník lepil k opěradlu a brýle mu věčně klouzaly až na špičku zpoceného nosu. Přestal si všímat úžasných tvarů mračen a toužebně myslel na vlak míle pod nimi, kde by si mohli koupit vychlazenou dýňovou šťávu z vozíku, s nímž jezdila buclatá čarodějka. Proč vlastně se nedostali na nástupiště devět a tři čtvrtě?

"Už to nemůže být daleko, co říkáš?" zachraptěl Ron o pár hodin později, když se slunce začalo propadat do hladiny jejich nadoblačného světa a zbarvovalo ji do sytě růžova. "Podíváme se ještě jednou na ten vlak?"

Jel pořád přímo pod nimi a právě zatáčel kolem jakési hory se sněhovou čepičkou. Pod clonou mraků už byla mnohem větší tma.

Ron šlápl na plynový pedál a obrátil auto znovu výš; ve chvíli, kdy to udělal, začal však motor chrčet.

Harry a Ron si vyměnili nejisté pohledy.

"Nejspíš je jenom unavené," řekl Ron. "Tak daleko ještě nikdy nebylo..."

Oba se tvářili, jako když neslyší, že chrčení sílí, a nebe temnělo víc a víc. Na černé obloze rozkvétaly první hvězdy. Harry si natáhl tričko a snažil se nebrat na vědomí, jak se teď stěrače na znamení protestu chabě kývají sem tam.

"Už to není daleko," řekl Ron a platilo to víc autu než Harrymu, "teď už to není daleko," a úzkostně poklepal na přístrojovou desku.

Když se chvilku nato znovu snesli pod mraky, museli už ve tmě vyhlížet nějaký význačný bod, který by znali. "Tamhle!" vykřikl Harry, až Ron i Hedvika nadskočili. "Přímo před námi!"

Vysoko na útesu nad jezerem se proti temnému obzoru rýsovalo množství věží a hlásek bradavického hradu. To však už se vůz začal celý třást a ztrácel rychlost. "No tak," řekl Ron, jako by auto přemlouval, a lehce zacloumal volantem, "už jsme skoro tam, ještě vydrž -" Motor zaúpěl. Zpod kapoty vyrážely tenké pramínky páry. Když zamířili k jezeru, Harry se přistihl, že pevně svírá okraje sedadla.

Potom se vůz ošklivě zakymácel. Harry vyhlédl z okna a míli hluboko pod sebou uviděl hladkou, černou vodní hladinu, která vypadala jako sklo. Ron tiskl volant, až mu zbělely prsty Auto se znovu zakymácelo.

"No tak," zamumlal Ron.

Byli právě nad jezerem... hrad měli přímo před sebou... Ron dupl na plyn.

Vtom cosi zažbluňkalo, něco vystříklo a motor dočista zhasl.

"No nazdar," pronesl Ron do ticha.

Předek vozu se naklonil dopředu. Padali. Padali dolů, stále rychleji a rychleji, přímo proti mohutné hradní zdi. "Nééééé!" zaječel Ron a otočil volantem kolem dokola; temnou kamennou zeď minuli jen o několik palců, když se vůz velkým obloukem stočil, prosvištěl nad ztemnělými skleníky, pak nad zeleninovými záhony a poté už zas letěl nad černými loukami, a celou tu dobu ztrácel výšku.

Ron teď pustil volant úplně a ze zadní kapsy vytáhl svoji hůlku.

"STÁT! STÁT!" křičela bušil přitom do přístrojové desky a do předního skla, padali však střemhlav dál a zem jako by jim letěla vstříc...

"POZOR NA TEN STROM!" zařval Harry a vrhl se k volantu, ale už bylo pozdě...

KŘACH!

To zarachtal kov o dřevo, jak narazili do silného kmene stromu a s hlasitým žuchnutím dopadli na zem. Zpod pomačkané kapoty se proudem valila pára; Hedvika vyděšeně kvílela, Harryho brněla na hlavě boule velikostí golfového míčku, jak se při nárazu praštil o přední sklo, a Ron po jeho pravici potichu, zoufale sténal.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Harry spěšně.

"Moje hůlka," úpěl Ron roztřeseným hlasem. "Podívej se na moji hůlku."

Zlomila se, opravdu byla skoro na dva kusy; hořejší část ochable visela a přidržovalo ji jen několik štěpin. Harry otevřel ústa, aby mu řekl, že mu ji ve škole určitě spraví, nedostal však ze sebe ani hlásek. Právě v tom okamžiku totiž něco na jeho straně udeřilo do auta silou útočícího býka a odmrštilo ho to, až bokem padl na Rona, a stejně mohutná rána dopadla i na střechu.

"Co se to dě..."

Ron vyjekl a třeštil oči na přední sklo. Harry se otočil právě včas, aby uviděl větev tlustou jako krajta, která do něj praštila. To na ně útočil strom, do kterého narazili; kmen měl ohnutý málem v půli a jeho sukovité haluze bušily do každého místečka, na které dosáhly.

"O-oúú!" zaskučel Ron, když další zkroucená větev důkladně promáčkla dveře na jeho straně; přední sklo se teď otřásalo pod přívalem ran od haluzí, zkroucených jako pakostivé prsty, a další větev, tlustá jako beranidlo, rozlíceně třískala do střechy vozu, která jako by se už už měla propadnout...

"Utíkej!" křikl Ron a opřel se vší silou do dveří, v příštím okamžiku mu však jiná větev zasadila prudkou ránu pod bradu a srazila ho zpátky Harrymu do klína.

"Je s námi konec!" zasténal Ron, jak se střecha nad ním prohnula. Náhle však se podlaha vozu začala chvět, protože motor znovu naskočil.

"Hoď tam zpátečku!" zaječel Harry a auto prudce vyrazilo dozadu. Strom se je pořád ještě pokoušel zasáhnout; slyšeli praskot větví, jak se málem rozštípl a švihal po nich větvemi, ale už byli z jeho dosahu.

"To bylo o vlásek," vyhekl Ron. "Fordíčku, tohle jsi zvládl."

Jenže to bylo zřejmě poslední, nač se vůz ještě zmohl. Vzápětí se ozvala dvě rázná cvaknutí, dveře se otevřely dokořán, Harry ucítil, jak se jeho sedadlo naklání, a v příštím okamžiku už ležel na vlhké zemi rozplácnutý jako žába. Podle hlomozu pochopil, že auto vyhazuje z kufru jejich zavazadla; vzduchem proletěla Hedvičina klec a při dopadu se otevřela. Sova z ní vylezla s rozzlobeným kvílením a odletěla k hradu, aniž se jedenkrát ohlédla. Pak už auto, celé pomačkané, poškrábané a syčící párou, s rachotem zmizelo ve tmě; jen jeho zadní světla vztekle planula.

"Vrať se!" křičel za ním Ron a mával zlomenou hůlkou. "Taťka mě zabije!"

Vůz však jen naposled odfrkl výfukem a zmizel jim z očí.

"Věřil bys vůbec, že můžeme mít takovou smůlu?" vydechl Ron nešťastně a sehnul se, aby zvedl svou krysu Prašivku. "Ze všech stromů, do kterých jsme mohli narazit, jsme se trefili zrovna do toho, který to oplácí."

Podíval se přes rameno na letitý strom, který se ještě pořád výhrůžně rozháněl hustými haluzemi.

"Tak pojď," řekl Harry unaveně, "uděláme nejlíp, když vyrazíme do školy..."

Nebyl to ani v nejmenším onen vítězoslavný příjezd, jaký si představovali. Celí zdřevěněli, prokřehlí a potlučení popadli své kufry a vlekli je po travnatém svahu vzhůru k mohutné dubové bráně.

"Myslím, že slavnost už začala," řekl Ron, postavil kufr dole pod přední schody, tiše přešel na druhou stranu a nahlédl do zářícího okna. "Pojď se podívat, Harry - už začalo Zařazování!"

Harry k němu přispěchal a oba hleděli do Velké síně. Nad čtyřmi dlouhými, hustě obsazenými stoly se ve

vzduchu vznášely nesčetné svíce a v jejich svitu se třpytily zlaté talíře a číše. Nahoře zářily hvězdy na začarovaném stropu, jenž vždycky odrážel oblohu venku.

Přes záplavu špičatých černých bradavických čapek Harry uviděl dlouhou řadu vystrašených prváků, kteří jeden za druhým vcházeli do Síně. Byla mezi nimi i Ginny, kterou díky nápadným weasleyovským vlasům snadno objevili. Mezitím už profesorka McGonagallová, čarodějka v brýlích a s vlasy staženými do tuhého uzlu, položila na stoličku před nově příchozí pověstný bradavický Moudrý klobouk.

Onen starý klobouk, letitý, záplatovaný, odřený a špinavý, každoročně zařazoval nové žáky do čtyř bradavických kolejí (Nebelvíru, Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu). Harry se velice dobře pamatoval, jak si ho právě před rokem nasadil na hlavu a strnule čekal na jeho rozhodnutí, zatímco mu klobouk mumlal do ucha. Po několik hrůzných vteřin se obával, že ho pošle do Zmijozelu, koleje, ze které vyšlo víc zlých černokněžníků a čarodějnic než z kterékoliv jiné - nakonec se však dostal do Nebelvíru, spolu s Ronem, Hermionou a všemi ostatními z Weasleyovy rodiny. Ve druhém pololetí pak Harry a Ron pomohli Nebelvíru vyhrát školní přebor, když poprvé po sedmi letech porazili Zmijozel.

Zrovna teď v síni vyvolali jakéhosi drobného chlapce s vlasy myší barvy, aby si nasadil klobouk na hlavu. Harryho pohled kolem něj zabloudil až tam, kde u učitelského stolu seděl profesor Brumbál, ředitel školy, a sledoval Zařazování; ve svitu svící jasně zářil jeho dlouhý stříbrný plnovous a půlměsícové brýle. O několik židlí dál uviděl Zlatoslava Lockharta, oděného ve světle modrém hábitu. Úplně na konci stolu seděl Hagrid, obrovský a ježatý, a důkladně si zavdával ze své číše.

"To mě podrž..." zašeptal Harry Ronovi. "Jedna židle u učitelského stolu je prázdná... Kde je Snape?" Profesor Severus Snape byl Harryho nejneoblíbenější učitel; a Harry zase byl Snapeův nejneoblíbenější žák. Krutý, jízlivý a protivný všem kromě studentů z jeho vlastní koleje (Zmijozelu), Snape vyučoval lektvary.

"Možná je nemocný!" řekl Ron optimisticky.

"Možná dal výpověď," řekl Harry, "poněvadž zase nedostal místo učitele obrany proti černé magii!"

"Nebo ho možná vyhodili!" rozjařil se Ron. "Všichni ve škole ho přece nenávidí -"

"Nebo možná," ozval se ledový hlas přímo za jejich zády "čeká na vysvětlení, proč jste vy dva nepřijeli školním vlakem."

Harry se prudce otočil. Za nimi stál Severus Snape a černý hábit mu vlál ve studeném větru. Byl to hubený muž se sinalou pletí, hákovitým nosem a mastnými černými vlasy, které mu sahaly až na ramena, a v tu chvíli se usmíval způsobem, z kterého Harry pochopil, že on i Ron jsou opravdu v pořádném maléru.

"Pojďte za mnou," vyzval je Snape.

Ron a Harry se ani neodvážili na sebe pohlédnout a kráčeli za Snapem po schodech do prostorné vstupní síně ozářené planoucími pochodněmi, kde ozvěna opakovala každý zvuk. Z Velké síně se sem linula lahodná vůně jídla, Snape je však odváděl pryč od tepla a od světla, dolů po úzkém kamenném schodišti, které vedlo do sklepení.

"Tudy!" řekl, otevřel dveře v polovině studené chodby a pokynul jim dovnitř.

Roztřeseně vešli do jeho kabinetu. Temné stěny byly obložené policemi a ve velkých skleněných nádobách plavala nejrůznější odporná stvoření; v tu chvíli by Harry nestál ani o to vědět, jak se jmenují. Krb byl tmavý a prázdný. Snape zavřel dveře, otočil se a podíval se na ně.

"Takže," řekl tiše, "náš vlak už slavnému Harrymu Potterovi a jeho věrnému kumpánovi Weasleymu není dost dobrý. Chtěli jste přijet, aby to byla bomba, že, chlapci?"

"Ne, pane, za to může ta přepážka na nádraží King's Cross, ta se -"

"Mlčte!" zchladil je Snape. "Co jste udělali s tím autem?" Ron naprázdno polkl. Nebylo to poprvé, co měl Harry dojem, že Snape dovede číst myšlenky. Vzápětí však pochopil, odkud vítr vane, poněvadž profesor otevřel čerstvé vydání Večerního věštce.

,Viděli vás," zasyčela ukázal jim titulek:

LÉTAJÍCÍ FORD ANGLIA ZMÁTL MUDLY!

Potom začal nahlas předčítat: "Dva mudlové v Londýně, přesvědčení, že zahlédli staré auto, jak letí nad věží Hlavní pošty..., v poledne v Norfolku paní Hetty Baylissová, zatímco věšela prádlo... Pan Angus Fleet z Peebles ohlásil policii... celkem šest nebo sedm mudlů. - Myslel jsem, že váš otec pracuje v odboru zneužívání mudlovských výtvorů?" zeptal se, podíval se na Rona a usmíval se ještě ošklivěji než předtím. "Ale, ale... a jeho vlastní syn..."

Harry měl pocit, jako by ho v tu chvíli udeřila do břicha jedna z mocných větví toho šíleného stromu. Kdyby kdokoliv zjistil, že auto očaroval pan Weasley... Na to předtím nepomyslel...

"Při prohlídce parku jsem si všiml, že jedna velice cenná Vrba mlátivá zřejmě utrpěla značnou škodu," pokračoval Snape.

"Rozhodně nadělala větší škodu nám než myjí -" vybreptl Ron.

"Mlčte!" štěkl znovu Snape. "K mé nesmírné lítosti nepatříte do mé koleje a rozhodnutí vás vyloučit mi nepřináleží. Půjdu teď pro ty kteří to šťastné právo mají, a vy počkáte tady."

Harry a Ron pohlédli jeden na druhého, bledí jako stěna. Harry teď už vůbec neměl hlad; zato mu ze všeho bylo strašně špatně od žaludku. Snažil se nedívat na cosi velikého a slizkého, co plavalo v zelené tekutině na polici za Snapeovým psacím stolem. Pokud Snape šel pro profesorku McGonagallovou, ředitelku nebelvírské koleje, nebyli na tom nejspíš o nic líp; byla možná mnohem spravedlivější než Snape, nicméně byla mimořádně přísná.

Deset minut nato se Snape vrátil a samozřejmě s ním dorazila profesorka McGonagallová. Harry ji už dřív několikrát zažil rozzlobenou, buď však zapomněl, jak dokáže sevřít rty nebo ji tak rozzlobenou dosud neviděl.

Ve chvíli, kdy vstoupila, zvedla hůlku; Harry i Ron sebou trhli, profesorka však mířila jen na vyhaslý krb, a vmžiku v něm vyšlehly plameny.

"Sedněte si," řekla, a oba dva odcouvali do židlí u ohně. "Vysvětlete mi to." Z brýlí se jí zlověstně zablesklo. Ron se dal do vyprávění - a začal od přepážky na nádraží, která je odmítla vpustit.

"...takže jsme neměli jinou možnost, paní profesorko, do vlaku jsme se dostat nemohli."

"Proč jste nám neposlali sovu s dopisem? Pokud vím, vy sovu přece máte?" obrátila se profesorka McGonagallová chladně na Harryho.

Potter na ni jen vytřeštil oči. Teď, když to vyslovila, mu takové řešení připadalo nasnadě.

"Já - já jsem nemyslel -"

"To je mi jasné," mínila profesorka McGonagallová. Ozvalo se zaklepání na dveře a Snape, který teď vypadal nejšťastněji, jak ho kdy viděli, otevřel. Na prahu stál ředitel školy, profesor Brumbál.

Harry měl pocit, že nedokáže pohnout ani prstem. Brumbál se tvářil nezvykle vážně. Upřeně na ně pohlédl přes svůj křivý nos a Harry si naráz přál, aby jeho i Rona raději ještě pořád otloukala Vrba mlátička.

Hodnou chvíli panovalo v místnosti naprosté ticho, než Brumbál řekl: "Vysvětlete mi prosím, proč jste to udělali." Bývalo by líp, kdyby na ně křičel. Harry byl nešťastný ze zklamání, které slyšel v ředitelově hlasu. Z jakéhosi důvodu nebyl s to podívat se mu do očí, místo toho mluvil k jeho kolenům. Vypověděl úplně všecko s výjimkou toho, že začarované auto patřilo panu Weasleyovi; soudě podle toho, on a Ron nejspíš létající auto našli náhodou zaparkované u nádraží. Věděl, že Brumbál to musí okamžitě prohlédnout, ten se však na auto vůbec nevyptával; a když Harry skončil, jen na ně dál upřeně hleděl přes své brýle.

"Takže my si zajdeme pro věci," pronesl Ron hlasem plným beznaděje.

"O čem to mluvíte, Weasleyi?" vyštěkla profesorka McGonagallová.

"Přece nás vyloučíte, ne?" špitl Ron. Harry bleskurychle pohlédl na Brumbála.

"Dnes ne, pane Weasleyi," řekl Brumbál. "Musím vám však oběma zdůraznit, že to, čeho jste se dopustili, je velice závažné. Dnes večer napíšu dopis rodinám vás obou a musím vás rovněž varovat, že pokud byste něco takového udělali ještě jednou, neměl bych jinou volbu a musel bych vás vyloučit."

Snape vypadal, jako by právě zrušili Vánoce. Odkašlal si a řekl: "Profesore Brumbále, ti chlapci porušili výnos o omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků, a vážně poškodili jeden starý a cenný strom... takové jednání zajisté..."

"To je na profesorce McGonagallové, aby rozhodla, jak budou potrestáni, Severusi," řekl Brumbál klidně. "Chlapci patří do její koleje a ona za ně nese odpovědnost." Otočil se k ní: "Musím se vrátit na hostinu, Minervo, potřebuji tam podat několik zpráv. Pojďte, Severusi, čeká na nás báječný dort s vaječným krémem, který chci ochutnat."

Snape ještě vrhl na Harryho a Rona nenávistný pohled, než se dal odvést ze svého vlastního kabinetu a nechal je tam o samotě s profesorkou McGonagallovou, která na ně pořád zírala jako rozhněvaný orel.

"Měl byste si radši zajít na ošetřovnu, Weasleyi, teče vám krev."

"To nic není," řekl Ron a honem si otřel řeznou ránu nad okem do rukávu. "Paní profesorko, chtěl jsem vidět, jak mou sestru budou zařazovat -"

"Obřad Zařazování už skončil," řekla profesorka McGonagallová. "Vaše sestra je také v Nebelvíru."

"To je dobře," kývl Ron.

"A když už mluvíme o Nebelvíru -" pronesla profesorka McGonagallová ostře, Harry jí však skočil do řeči: "Paní profesorko, když jsme si vzali to auto, školní rok ještě nezačal, takže - takže Nebelvír by vlastně neměl přijít o žádné body, že?" podíval se na ni úzkostně.

Profesorka McGonagallová ho probodla pronikavým pohledem, byl však pevně přesvědčený, že se malinko pousmála. Rozhodně už neměla tak pevně sevřené rty. "Nebelvíru žádné body neodečtu," řekla a Harrymu se ulevilo, "ale vy oba dostanete školní trest."

To bylo lepší, než očekával. Vůbec mu nevadilo, že Brumbál napíše dopis Dursleyovým, bylo mu až příliš jasné, že ty bude leda mrzet, že ho Vrba mlátička nerozmlátila na placku.

Profesorka McGonagallová znovu zvedla hůlku a namířila na Snapeův psací stůl. Ozvalo se tiché cvaknutí - a vmžiku se objevil obrovský tác s obloženými chleby, dvě stříbrné číše a džbán vychlazené dýňové šťávy.

"Najíte se tady a potom půjdete rovnou do své ložnice," řekla. "Já musím také zpátky na slavnost."

Sotvaže se za ní zavřely dveře, Ron dlouze, potichu hvízdl.

"Už jsem myslel, že je s námi konec," přiznala vrhl se na obložený chléb.

"Já taky," přisvědčil Harry a rovněž si vzal.

"Je ti ale jasné, jakou jsme měli smůlu?" zahuhňal Ron s plnými ústy kuřecího masa a šunky. "Fred a George s tím autem letěli aspoň pětkrát nebo šestkrát, a je žádný mudla nikdy neviděl." Polkl a znovu si pořádně ukousl. "Řekni mi, proč vlastně jsme nemohli projít tou přepážkou?"

Harry jen pokrčil rameny. "Odnynějška si ale musíme dávat pozor," řekl a pořádně se napil dýňové šťávy. "Škoda, že jsme nemohli jít na tu slavnost..."

"McGonagallová si určitě nepřála, abychom se předváděli," usoudil Ron moudře. "Nechce, aby si ostatní mysleli, kdovíjak to není mazané cestovat létajícím autem."

Když spořádali tolik obložených chlebů, kolik jen zmohli (talíř se jimi sám od sebe zaplňoval)" zvedli se, vyšli z kabinetu a vydali se známou cestou do nebelvírské věže. V hradu vládlo ticho; slavnost už zřejmě skončila. Procházeli kolem mumlajících podobizen a vrzajících brnění a stoupali po úzkých kamenných schodištích, až dorazili do chodby, kde se za podobiznou Buclaté dámy v růžových hedvábných šatech skrýval tajný vchod do nebelvírské věže.

"Heslo?" ozvalo se, když se přiblížili k podobizně. "Ehm..." zaváhal Harry.

Nevěděli, jaké heslo v novém roce platí, poněvadž se dosud nesetkali s nebelvírským prefektem, pomoc se však dostavila vzápětí; zaslechli za sebou rychlé kroky, a když se ohlédli, spatřili, jak se k nim žene Hermiona.

"Tady jste! Kde jste byli? Vykládají se tu o vás úplně směšné věci - někdo říkal, že vás vyloučili, protože jste se prý nabourali s létajícím autem."

"Jak vidíš, nevyloučili nás," ujistil ji Harry.

"Nechcete mi snad tvrdit, že jste opravdu přiletěli?" řekla Hermiona; mluvila skoro stejně přísně jako profesorka McGonagallová.

"Nech si to kázání," vyzval ji Ron netrpělivě, "a radši nám pověz nové heslo."

"Medosavka," řekla Hermiona stejně netrpělivě, "ale o to nejde -"

Dál se však nedostala, poněvadž podobizna Buclaté dámy se otevřela dokořán a všichni tři uslyšeli nečekaný bouřlivý potlesk. Vypadalo to, že celá nebelvírská kolej je dosud vzhůru; všichni se tísnili v kruhové společenské místnosti, stáli na asymetrických stolech a pohodlných křeslech a čekali na ně. V otvoru v podobizně se objevila spousta rukou, které vtáhly Harryho a Rona dovnitř, zatímco Hermiona se za chlapci musela vyškrábat sama.

"To bylo úžasné!" křičel Lee Jordan. "Geniální! Tomu říkám příjezd do školy! Napálit to autem rovnou do Vrby mlátičky - o tom se v Bradavicích bude vypravovat celá léta!"

"To se vám povedlo," říkal student pátého ročníku, se kterým Harry ještě nikdy nemluvil; někdo další ho plácal po zádech, jako kdyby právě zvítězil v maratonu. Potom se dopředu protlačili Fred a George a vypálili společně: "Proč jste nás vlastně nezavolali zpátky?"

Ron byl rudý v obličeji a rozpačitě se usmíval, Harry však postřehl někoho, kdo se vůbec netvářil nadšeně. Přes hlavy několika vzrušených prváků zahlédl Percyho, který se očividně snažil dostat se k nim tak blízko, aby je mohl vypeskovat. Harry žďuchl Rona do žeber a kývl směrem k jeho bratrovi. Ron okamžitě pochopil. "Už musíme nahoru - jsme trochu unavení," řekl a oba se začali prodírat ke dveřím na opačné straně místnosti, které vedly k točitým schodům a do ložnic.

"Dobrou noc," zavolal Harry ještě na Hermionu, která byla stejně zakaboněná jako Percy.

Podařilo se jim dostat na opačnou stranu společenské místnosti, i když je cestou ještě popleskávali po zádech; na schodišti pak už konečně byl klid. Tryskem vyběhli nahoru, a pak už stáli u dveří své staré ložnice, na které teď byl nápis Druhý ročník. Vešli do známé kruhové místnosti s pěti postelemi s nebesy z červeného sametu a vysokými, úzkými okny. Kufry už jim přinesli a postavili je k nohám postelí.

Ron se na Harryho provinile usmál.

"Vím, že mě to nejspíš nemělo potěšit, ale -"

Dveře ložnice se rozlétly a vešli ostatní studenti druhého ročníku nebelvírské koleje - Seamus Finnigan, Dean Thomas a Neville Longbottom.

"Neuvěřitelné!" zářil Seamus. "Skvělé," řekl Dean.

"Úžasné," prohlásil Neville s málem posvátnou úctou. To už se Harry neudržel a rozesmál se také.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ja a kamoska dominika se to musime cele naucit na spamnet za tyden!!!!a je nam 13

(katka, 27. 1. 2012 20:11)

niak dlouhe ne

a reikviesmrti

(štěpana, 20. 2. 2010 11:15)